Jak dlouho vám trvalo, než jste se prokousal z okresních soutěží až do ligy a proč jste vůbec začal s pískáním?
Začal jsem na jaře 2010, takže je to přesně jedenáct let. Tehdy jsem ještě hrál v dorostu SK Kladno, ale po zranění kolena jsem potřeboval vysadit a kamarád Lukáš Kostecký mne ponoukl, ať zkusím pískat. A tak jsem to zkusil a už zůstal, bavilo mne to. K fotbalu jsem se sice později ještě vrátil, ale už ne tak intenzivně.

To už bylo ale v dresu konkurenční Hostouně, jak se to přihodilo?
Našel jsem si tam přítelkyni, dneska už manželku Báru.

Prozraďte recept, jak se dostal takhle mladý do ligy? Stačí nedělat chyby na hřišti?
Nestačí, musíte mít i kousek štěstí. Na lidi, na to jaké pískáte zápasy. Zažil jsem spoustu kluků, co byli lepší než já, ale nedotáhli to. Je to totiž hodně o odříkání radostí, které si každý odříci nechce. Hlavně tisíce hodin o víkendech na hřištích, pro což musíte mít chuť a také musí mít chuť vaše okolí. Tomu svému v čele s manželkou za to musím poděkovat.

Mluvil jste o lidech, kdo konkrétně vám při kariéře rozhodčího pomohl nejvíc?
Kluci z Kladna, prvoligový rozhodčí Petr Blažej a Adam Kindl. Je docela symbolické, že právě vedle těchto dvou jsem odpískal kdysi svá první utkání.

A co hraní, to vám nechybělo, když jste navíc byl dost talentovaný?
Chybělo a ještě jsem si zahrál. Nejdřív za béčko Hostouně, když jsem tam začal jezdit. Pomohl jsem jim rád, koleno tehdy při nižší zátěži nezlobilo. Pak se z toho vyvinulo něco víc, šance přišla v A týmu, ale při postupu do krajského přeboru už jsem se musel rozhodnout. A vybral si dráhu rozhodčího.

Se kterými dobrými hráči jste si zakopal?
V kladenském dorostu patřili mezi talenty Standa Skořepa nebo Vláďa Kolmistr, zespodu k nám přišel i Patrik Svoboda. Ten to jediný dotáhl do ligy, ale bohužel jen nakrátko. V Hostouni jsem si zahrál s ligovými borci Michalem Zachariášem nebo Davidem Hlavou, to byl skvělý hráč.

V lize už narazíte na fotbalisty, kteří prošli svět, jsou hvězdami. Nebudete mít ze jmen jako Dočkal, Pavelka, Stanciu či Masopust přílišný respekt, až se bude lámat chleba?
Se strachem do toho rozhodčí nemůže jít, to prostě nejde. Kdyby zejména někdo ze zkušených váš strach vycítil, a to by se stalo, nastaly by problémy. Ale nebojím se toho. Za prvé v lize není aktuálně nikdo jako byl Tomáš Řepka, za druhé už jsem v nižších soutěžích narazil na mnoho hráčů, kteří to někam v kariéře dotáhli. Sice už hrají níž, ale vystupování se u nich nemění.

Řepka už nehraje, ale s některými trenéry to také nebudete mít snadné. Divoký je Petra Rada, Jindřich Trpišovský zase na Slovácku kopancem vzýval místní truhláře…
(smích) V tomhle směru je dobré, že jako ligový nováček začínáte v nejvyšší soutěži většinou nejdřív na pozici čtvrtého rozhodčího, takže s trenéry do kontaktu přijdete a poznáte je. Ono vůbec ten čtvrtý rozhodčí, byť se o něm moc nemluví, je zajímavá funkce, při níž jste jakýmsi svodidlem emocí s diplomatickými úkoly.

Ligové rozhodčí měli v posledních letech pod palcem šéfka komise Dagmar Damková a její manžel, místopředseda FAČR Roman Berbr. Přišel jste s nimi do kontaktu a jste rád, že už nad vámi nebudou?
Já je tam nezažil, takže bych to ani nijak nekomentoval.

Jaké máte v kariéře rozhodčího nejlepší a nejhorší zážitky?
Nejhorší jsou ty, když víte, že jste udělal chybu. Ať už se to dozvíte od delegáta, nebo z videa. A konkrétně? Špatný zážitek mám ze začátku kariéry, kdy jsem jezdil na zápasy okresních soutěží na kole, a v Otvovicích mi slibovali, že si na mne počkají. A tak jsem rychle zjišťoval všechny možné ústupové trasy, jak se ze hřiště dostat domů do Kladna. Dneska už je to spíš k smíchu, tehdy mi do něj nebylo. Pěkné vzpomínky mám třeba na premiéru ve třetí lize. Tehdy jsem zaskočil za někoho na poslední chvíli v derby východních Čech Převýšov – Ústí nad Orlicí. To bývá vyhecované, ale přestože všichni věděli, že jsem nováček, byl to pěkný zápas, po kterém mi všichni poděkovali. A to je vždycky při fotbale nejlepší zážitek. Dodnes mne těší, že se tam za mnou jel podívat takovou dálku můj táta, stejně jako jezdil na jiné zápasy. Vždycky mi pomohlo, když byl v hledišti někdo blízký, a většinou to byl on, nehledě na vzdálenost.

Nedávno se vám narodil syn Antonín, a protože máte k fotbalu blízko a vaším tchánem je předseda třetiligového Sokola Hostouň Jiří Hondl, malý Toník má asi jasně dáno, co z něho bude, že?
(smích) Nabízí se to, jasně. Ale spíše bych to udělal, jako moji rodiče, kteří mi dali naprostou volnost, abych se sám rozhodl, co budu dělat. Jim jsem za to vděčný a udělám to stejně.

Ještě se zeptám na nějaký rozhodcovský sen? Raději finále MS nebo Ligy mistrů?
Řídit jakýkoliv mezinárodní zápas, to by byl opravdu splněný sen.