Začínal s fotbalem ve Velkém Borku, potom přestoupil do SK EMĚ Mělník, v dorostu hrál za Spolanu, vrátil se domů, znovu do Mělníka. Rád vzpomíná na Ovčáry i závěr kariéry v Kropáčově Vrutici. Řeč je o Vratislavu Valínovi (41). Na své konto si připsal i pár divizních startů v SK EMĚ.

Kdo vás zlanařil mezi rozhodčí?
„Jednou jsem se potkal na mezinárodním tenisovém turnaji v Praze s Josefem Procházkou a ten mi řekl, jestli bych to nechtěl zkusit s píšťalkou. To mně nebylo ještě třicet.“

Krajský přebor, kde nyní působíte, je pro vás vzhledem k věku konečná vaší kariéry?
„Právě vzhledem k tomu, kolik mi je, je to konečná. Do divize bych mohl postoupit, kdyby mi bylo kolem pětatřiceti a ne jednačtyřicet.“

Jak se vyrovnáváte s fandovským hulvátským slovníkem?
„Agresivita lidí všeobecně roste. Myslím, že nejen já jsem na ni dostatečně připraven. Za těch třináct let, co pískám, mi sprostoty ani tak nepřijdou. Jedním uchem je přijímám, druhým bez emocí pouštím ven. Lidi si osobní problémy vybíjejí na druhých. Ochota zametat na vlastním prahu chybí.“

Nikdy jste se neocitl po zápase na dně a neřekl si: kašlu na to?
„Napadlo mě to. Každopádně bych už nikdy soutěže na úrovni okresu nepískal.“

Proč?
„Protože v těch je ta neomalenost vidět mnohem víc než na kraji. Připadá mi, že se z rozhodčích v posledních letech dělá pupek světa. Já si myslím, že si to hráči odmakají na place sami, a ne že se o výsledek postarají sudí, jak se často prezentuje.“