Kdy a kde jste se k fotbalu dostal úplně poprvé?
Bylo mi pět let a první kroky jsem začal dělat v České Lípě na stadionu U Ploučnice. 

Prošel jste i mládežnickými kategoriemi v Mladé Boleslavi. To musela být paráda být součástí jednoho z nejpřednějších klubů v Česku…
Do Boleslavi jsem zavítal v šestnácti letech a na to období vzpomínám moc rád. Prošel jsem dorostem a zahrál si i dorosteneckou extraligu. V klubu pracovali a věřím, že i nadále pracují s mládeží na velké úrovni. 

Kdo vás tehdy trénoval a koho jste měl z koučů v oblibě?
První byl pan Mašek, který mě do Boleslavi přivedl. Poté pánové Sedláček, Staner, Skramužský a Klein. Ale na koho vzpomínám nejraději, to je Milan Pechanec. Byl to člověk, který mi dal po všech stránkách úplně nejvíc.

Proč jste z Boleslavi odešel? 
Asi jsem nebyl tak dobrý, abych dostal v hlavním týmu šanci. Odešel jsem na zkoušku do třetiligové Hlavice a hned si přetrhl křížový vaz. Dva roky jsem neviděl míč a k dnešku mám za sebou pět operací. Na dálku děkuji doktorovi, s jeho pomocí jsem se vždy vrátil. 

Jak jste se objevil v Zárybech?
Po zranění jsem byl ještě hráčem Vilémova. Hrál se tam krajský přebor a postoupilo se do divize. Potíž ale byla v dojíždění, cesta trvala tři hodiny. Tehdy jsme se domluvili s panem Burešem ze Záryb. Sedli jsme si, na všem se domluvili a bylo hotovo.

Z Liberce do Záryb to ale také není zrovna blízko…
Je to devadesát kilometrů, ale jen po dálnici. Trvá mi to ani ne hodinu a to se dá zvládat úplně v pohodě. 

Jak si vé působení v Zárybech pochvalujete? 
Jsem tu se vším spokojený. Máme výbornou partu, vynikající fotbalisty a navíc parádní fanoušky, kteří s námi jezdí všude. Zázemí, které nám vytváří pan Bureš, je také skvělé, za to mu patří velké díky. Bez něj by tu fotbal na takové úrovni nebyl.

Dolní Beřkovice s Hořínem otevřely novou sezonu okresního přeboru.
Kam za fotbalem: Kostelec hostí rezervu Pšovky
Zápas 1. kola FUTSAL ligy 2017/18. Jeseník v ostravské hale VŠB porazil Mělník 3:1.
Dvouminutový výpadek stál Olympik první body

Dnes je vám jednatřicet. Od vašich začátků se určitě změnila spousta věcí…
Trénuji děti ve Slovanu Liberec, takže mohu říct z vlastní zkušenosti, že fotbal jde nahoru. Snažíme se držet krok s předními evropskými kluby. Co se týče dospělého fotbalu, tam už je to horší. Přístupy hráčů dávno nejsou tak zarputilé, vytratil se respekt, pokora a chuť učit se od starších. 

Cizí vám není ani futsal…
S Českou Lípou jsme postoupili do nejvyšší soutěže a povedlo se mi dát za dvaadvacet utkání pětadvacet gólů. Stal jsem se čtvrtým nejlepším střelcem ligy. Na konci roku jsem byl navíc vyhlášený jako osmý nejlepší futsalista v Česku, v důchodu budu mít alespoň na co vzpomínat. Působil jsem i ve Spartě. Na testech dopadlo vše na jedničku a dostal jsem se do užšího kádru. Pracovní povinnosti mi ale nedovolily ve Spartě zůstat, v současnosti jsem opět hráčem České Lípy.

Neoslovil vás pan Šuba, trenér Mělníka, abyste hrál za Olympik? Zkušenost v lize tým potřebuje…
Proti Mělníku jsem odehrál nespočet utkání, s Pavlem Šubou se známe. Nabídka nepřišla a teď nedovedu odpovědět, zda bych ji přijal. Olympik už má kádr na sezonu dávno připravený.

Udělal jste v rámci fotbalu někdy něco, čeho jste litoval a co byste zpětně změnil?
Občas mě zamrzí, že jsem tomu všemu jako mladý nedal víc. Když se dívám v televizi třeba na Milana Škodu, se kterým jsem hrál, tak si řeknu, že to dotáhl o něco dál než já. Ale kdyby se vše vyvíjelo jinak, nepotkal bych ženu svého života. Ve všem mě podporuje, žene dopředu a za to jí moc děkuji. Tenhle život bych neměnil.

Kdybyste měl určit svůj největší sportovní zážitek, vybral byste si?
Největší zážitek mám asi z futsalového prostředí a je to ten postup s Českou Lípou. Byl to historický okamžik, žádný jiný kolektivní sport tam nedokázal postoupit do nejvyšší soutěže. Velkou váhu dávám samozřejmě i tomu, že jsem se stal jedním z nejlepších střelců v Česku. Krásnou chvílí byl i zápas s Kladnem, přišla nás podpořit téměř tisícovka fanoušků. Já dal dva góly a utkání přenášela i televize.