Když si vrabci koupali svá bříška v kalužích, bylo už léto. Sluníčko stálo vysoko na obloze a blaženě se rozhlíželo po krajině, kde kvetly stromy, zurčely potůčky a zpívali ptáci. Sluníčko milovalo zelenou barvu, kterou na jaře propůjčovalo jesenickým kopcům a loukám.

Mezi kopci se vinula úzká cestička, která vedla až k malé chaloupce uprostřed lesa. Květinovou zahrádku lemoval nízký plot. Za oknem kvetly červené muškáty a všude bylo moc hezky.

Maněnka měla hodně kamarádů.
Pohádka O Maněnce

V té chaloupce bydlela dívenka, která byla tak malinká, že se vešla na kuchyňskou pánvici. Říkali jí Evička Pánvička. Narodila se v neděli a nebyla větší než tatínkova rukavice. Když trochu povyrostla, maminka jí ušila puntíkované šatičky a ty Evička Pánvička nosila. Rukávky na nich měla ve tvaru balónků a sukýnku tak krátkou, že jí čouhaly bílé krajkové kalhotky. Na nohou nosila voňavé bačkůrky. Jejich vůně připomínala lesní jahody.

Každé ráno, když se probudila, vyšplhala po prostěradle na postel ke svému bratříčkovi. Ten se jmenoval Daneček. Evička Pánvička ho pošimrala svými vlásky pod nosem a Daneček se probudil. Protože ji měl moc rád, políbil ji na čelíčko a slíbil jí, že ji povozí na zelené pánvičce. Zelená pánvička už na ně čekala v kredenci, kam ji maminka každý večer uklízela.

Daneček zelenou pánvičku vyndal z kredence, postavil ji doprostřed kuchyně, Evička si na ni sedla, uvelebila se a jízda mohla začít. Daneček se rozběhl s Evičkou na pánvici a vozil ji po světnici, po ložnici, zaběhl s ní do předsíně i do koupelny, tam se vytočil a pelášil zpátky.

Evička radostně výskala, až rozesmála maminku, tatínka i babičku a kočku Vendulu. Všichni se tak hlasitě smáli, až probudili všechny ptáčky a všechny květiny a dokonce se rozesmálo i sluníčko, které už svítilo na obloze. Když Daneček Evičku Pánvičku povozil, odešel do školy. To se opakovalo každé ráno.

Jednoho dne však Daneček onemocněl. Měl velikou rýmu a bolelo ho v krku. Ležel v posteli a odpočíval. Marně ho Evička šimrala svými vlásky pod nosem a marně volala slabým hláskem: „Danečku, bratříčku, vstávej! Je čas mě povozit na pánvičce.“ Daneček se neprobouzel, těžce oddychoval a tvrdě spal. Evička sklouzla po prostěradle dolů a šla za maminkou.

„Maminko, maminko, povoz mě na zelené pánvičce,“ žadonila. Ale maminka neměla čas. Pletla dlouhý šál pro Danečka, aby ho přestalo bolet v krku. Evička zesmutněla. Chvíli capkala po pokoji, chodila sem a tam. Nebavilo ji houpat s v malém houpacím křesle, nebavilo ji navlékat korálky, netěšilo ji ani zpívat si písničku. Rozhodla se, že půjde na zahradu. Tam bylo vždycky veselo a bylo se na co koukat.

Kniha pohádek Mlcáskové
Mlcáskové. Kapitola 1: Kouzelné mlcamlíčko

Na zahradě měl každý nějakou práci. Droboučcí broučci poletovali nad květy, čmeláci bzučeli a pracovití mravenci pobíhali a přenášeli stébla. Kopretiny se otáčely za sluncem, tulipány rozvíjely své okvětní lístky, zvonečky jemně zvonily. Celá zahrada byla provoněná vůní květů z čajových růží.

Evička si ale všimla, že není všechno, jak má být. V rohu zahrady, v chladném stínu, stojí modrý léčivý zvoneček. Je opuštěný, smutný a hluboko sklání svoji hlavičku. „Léčivý zvonečku, proč jsi tak smutný? Pověz, co tě trápí?“ ptala se Evička Pánvička. Zvoneček ale neodpovídal, dokonce ani nevoněl.

„Všechny zdravé zvonečky přece musí vonět. Když nevoní, jsou nemocné. Tady pomůže jenom mravenčí doktor,“ usoudila Evička Pánvička a rozběhla se za mravenčím doktorem, aby ho požádala o pomoc.

„Doktore, doktore, pomozte modrému léčivému zvonečku. Stojí tam smutný, nevoní, asi umře,“ volala Evička Pánvička. Mravenčí doktor si nasadil své veliké brýle, vzal do ruky zdravotní brašnu a vydal se za churavým zvonečkem. Podíval se pod lístečky, nahlédl do kalíšku a zamyslel se. Přivoněl k němu. „Opravdu nevoní!“ poklepal ho po stonku. „Opravdu ani nezvoní. Je doopravdy nemocný!“

Mravenčí doktor dumá, dumá a pak povídá: „Už vím proč jsi nemocný. Stojíš tu opuštěný a jsi sám. Nikdo nemůže být sám, jinak by se utrápil. Přestěhuj se k ostatním zvonkům a uzdravíš se!“ Tak se stalo. Léčivý zvonek mezi ostatními pookřál a začal se rychle uzdravovat.

Mezitím si Evička Pánvička našla na zahradě kamarády. Pomáhala mravenečkům nosit stébla a zalévat květiny. Čmeláci jim k tomu bzučeli: „Bzz,bzz, bzum, bzum, bzz…“ Společně pracovali a hráli si až do odpoledne. Pak se sluníčko rozloučilo, zamávalo svým zlatým paprskem a přehouplo se přes obzor.

Ptáci odletěli, broučci zalezli, květy se zavřely. Celá zahrada se ztišila. Všechny činnosti ustaly, všichni se začali ukládat ke spánku. I Evička Pánvička věděla, že je načase jít domů. Poděkovala mravenčímu doktorovi a vydala se k domovu.

O Žlutěnce
Speciál Deníku: Pište pohádky

V tom se k ní naklonil uzdravený zvoneček a pošeptal jí do ucha: „Evičko Pánvičko, za to že jsi mi pomohla, ti dám svůj léčivý nektar, který mi právě dozrál. Pomůžeš jím bratříčkovi. Nastav dlaň!“ Z modrého kalíšku skanuly čtyři kapky nektaru do Eviččiných dlaní a ta už věděla, co s ním má dělat. Rozběhla se za Danečkem, rozetřela dvě kapky po jeho čele a zbylé dvě kapky rozetřena na jeho suché rty.

Když se Daneček olíznul, hojivý nektar začal působit a Daneček se uzdravil. A protože už byla noc, vyzula si Evička Pánvička bačkůrky a šupla k bráškovi pod peřinu, aby se ohřála. Daneček slíbil, že ji opět povozí na zelené pánvičce a přituleni k sobě usnuli a spokojeně spali až do příštího rána. Pak zazvonil zvonec a příběhu byl konec.

Pohádky napsala a ilustrovala pro svoje i všechny ostatní děti Růžena Maňáková Urbanová z Bruntálu. Vypráví příběh o nevidomé holčičce Maněnce, která žila na úpatí Jeseníků v malé chaloupce uprostřed lesa. Měla hodně kamarádů, kteří ji často navštěvovali a hráli si s ní. A když pršelo, sedávali u ní v pokoji a poslouchali její vyprávění o lásce a laskavosti.

Příště bude Maněnka vyprávět kamarádům o medvídkovi Růžence. Díky němu se teď Evička, která nemůže chodit, může na kolečkové židli kdykoliv rozjet za svými kamarády do vsi nebo do lesa. Pohádku o medvídkovi Růžence si s dětmi na našem webu můžete přečíst už zítra!