Havíř Juzek hrál na trubku a havíř Ferda na lesní roh, oba pak hráli v hornické kapele, a vždy, když se pořádala nějaká tancovačka, pohřeb nebo pouť, nesměli tam chybět. Pokaždé, když se mu to povedlo, chodíval Juzek rád s trubkou trénovat k Volenskému rybníku. Byl konec srpna, obilí bylo dávno sklizeno, na strništi se proháněl větřík a kostelní zvony odbíjely devátou hodinu večerní, když se Juzek s trubkou tajně vypařil z domu.

Blížila se slavná šenovská pouť a on se těšil, že si zahraje slíbené sólo a taky své oblíbené Děvčátko z kolonie.
Tiše si prozpěvoval známou melodii: „Děvčátko z kolonie, úsměv tvůj kouzelný je, tvoje černá očka věrná…“ a ani si nevšiml, že ho bedlivě, přebedlivě pozoruje vodník Waserman.

Když už byl Juzek zase dávno doma a měsíc na nebi svítil jak kolo starého mlýna, zavolal Waserman¨na Rákosničku: „Vílo Rákosničko, brekeke, vílo, tak kdepak se loudáš?“
„Tancovala jsem, můj pane Wasermane, Juzek tak krásně hrál,“ zasnila se Rákosnička.

Víla Květinka má v létě plné ruce práce.
U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 11.

„No právě, plaší mi tady kapry a ti pak, místo aby pěkně tloustli, tak sebou mrskají a vůbec. Zítra, až zase Juzek přijde dělat kravál, tak mu zatancuješ tak šikovně, aby se přiblížil až tam vzadu k tomu rákosí, no a tam budu čekat já, avšak já si pak už poradím. A běda ti, pokud neposlechneš, vyženu tě a stane se z tebe lesní divoženka.“

„Poslechnu,“ řekla smutně Rákosnička a už se jí vůbec, ale vůbec nechtělo tancovat.
Nazítří bylo v domečku víly Květinky a skřítka Tydlifonka pěkně veselo. Srneček Mušánek radostně běhal kolem chaloupky, víla Květinka nosila na stůl čerstvě upečené borůvkové koláčky, vodník Vrbička naléval svůj puškvorcový likér a Tydlík s Ramlíkem ladili své trumpetky. Tydlík měl trumpetku z modrého a Ramlík z bílého zvonečku, Vrbička měl housličky ještě po svém prapradědečkovi, a tak všichni společně čekali ještě na posledního hosta, vílu Rákosničku.

„Brekekee, sláva, sláva, už je tady,“ zezelenal samým štěstím Vrbička a taky Ramlík si uctivě sundal čepičku.
„Vítáme tě, Rákosničko,“ řekla za všechny Květinka a začali.

Skřítkové troubili na trumpetky, Vrbička hrál na housličky a obě víly tancovaly, panečku, to byla krása. Rákosnička na sobě nedala nic znát, neřekla ani slovo o tom, co má zítra večer udělat, a taky se bála, že jako s divoženkou by se s ní už nikdo nechtěl kamarádit. Divoženky jsou přece ošklivé, zlomyslné a brrrr, ona taková být nechtěla.

Další příhody oblíbených postaviček
U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 10.

K večeru se Ramlík s Vrbičkou nabízeli, že Rákosničku doprovodí, ale ona se jen smutně usmála, zamávala naposledy svou zelenou sukýnkou a byla pryč. Vrbička tedy poděkoval a taky se odebral domů. Květinka šla zalít své záhonky a Tydlík s Ramlíkem pospíchali na šichtu. Cestou si prozpěvovali, až málem zašlápli myš Šedomyš, která za nimi divoce hrozila pěstičkou. Tydlík skočil, jako vždy, do kabely Juzkovi a Ramlík zase Ferdovi.

Když pak o svačině chlapi jedli každý to své, slyšel Tydlík, jak Ferda říká Juzkovi: „Ty Juzek, zas jutro věčur iděš tym žabam, co ve Volinščoku měškajum, grať?“
„Tyz je glupi Ferda, jo tam grajim tym rusaľkam, co se sagi v tym stavě kumpjum, viš.“
„Na to je cošik inšigo, tož viš co, pujdym s tebum tež.“

Tydlík honem běžel za Ramlíkem a domluvili se, že půjdou taky a vezmou s sebou i Vrbičku, aby si všichni poslechli, co ti dva dovedou.
Druhý den po klekání se společně sešli u Vrbičkova Kačoku a vydali se k Volenskému rybníku. Cesta to byla dlouhá, a tak, když došli, usadili se v rákosí a pustili se do šťovíkových buchet, které jim dala Květinka s sebou.

Juzka s Ferdou už slyšeli z dálky: „Kumpala se baba v mořu, hej, háj, škrobala se po bachořu, hej, háj…“ halekali ti dva, ale jakmile se postavili na břeh Volenského rybníka a začali hrát, tak všechno jako by ztichlo.
Žáby v rybníce, čápi na břehu, ptáci ve větvích. A hráli tak líbezně, s přivřenýma očima, že si ani nevšimli víly Rákosničky, která s příchodem měsíce na nebe pomalu, pomaličku vtančila na břeh rybníka.

Víla Květinka dostala chuť na rybičku.
U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 9.

„Rákosničko, br…“ snažil se na ni křiknout Vrbička, když tu mu Ramlík s Tydlíkem zacpali pusu.„Psssss, psss, neruš,“ řekli oba najednou a koukali.A koukal i Ferda, který přestal hrát a šťouchl loktem Juzka.„Ty Juzek, tež to vidíš, jo dišo nic něpil.“

„Ferda, tys je k…“ nedořekl Juzek a jak zhypnotizovaný koukal na Rákosničku.
Ta už se pomalu blížila k rákosí, kde byl schovaný vodník Waserman. Juzek šel pomalu, pomalinku za ní. Když už byl kousek, kousíček od břehu, chytil ho Waserman za nohavici a začal ho stahovat do rybníka. Ferda se hned vzpamatoval. Z jeho pohledu to vypadalo, že Juzek uklouzl na břehu a spadl do rybníka. To už ale Vrbička na nic nečekal, skočil Wasermanovi na záda a začal se s ním prát. Ramlík s Tydlíkem pomáhali Ferdovi vytahovat Juzka z rybníka, tlačili mu zespod do podrážek.

A tak se to povedlo. Ferda lisknul Juzka po obličeji a ten začal vykašlávat vodu. Oba pak šli do Šamary zapít to leknutí, ale o víle nic nemluvili. To tak, aby si z nich všeci robili blazny, no to ni!

Waserman hrozil Vrbičkovi,Tydlíkovi i Ramlíkovi a víla Rákosnička? Byla ráda, že to tak dobře dopadlo a s pláčem se schovala, tolik se před Vrbičkou a ostatními styděla. Na ni se však Waserman nezlobil, to na ty tři, co mu to parádní lovení dušičky překazili.
„Však počkejte, vy tři, já se vám pomstím,“ volal za nimi.

V příštím díle se dozvíte, kterak Vrbička s Tydlíkem vedli válku se sršni o zlaté kapradí. Tak nezapomeňte, další příběh o Tydlíkovi si s dětmi na našem webu můžete číst zase zítra!

Pohádkový příběh za své knížky „U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou“ nám do našeho speciálu Pište pohádky zaslala paní Žofie Zejdová ze Šenova. „Hlavní je, aby se to dětem líbilo! Posílám fotografii s Tydlifonkem, který nedal jinak, než že vás musí osobně pozdravit. Tydlík má také velké obavy a říkal mi: "no enem, aby ta ďoucha a všici co to bedum čitať, rozumňali tymu co dřisto Ferda z Juzkym, bo uni mluvjum po šunovski a tymu už ani naši šunovšti gizdi možne něrozumjum." Tak jsem ho uklidnila, že ty dvě, tři věty v našem šenovském nářečí jistě každý pochopí,“ svěřila se Žofie Zejdová.