„Byl jsem tam celkem spokojený,“ dodává Stach, který ve svém prvním ročníku s týmem vybojoval jak rumunský titul, tak prvenství v mezinárodní maďarsko-rumunské soutěži Erste liga.

„Oslavy byly veliké. Dali nám koňské povozy a jeli jsme s pohárem dvacet kilometrů za město. Stavěli jsme v každé vesnici, kde čekali všichni s pálenkou a nějakým občerstvením. Jezdili jsme od vesnice k vesnici, pak jsme přijeli do města na náměstí, kde už na nás fanoušci čekali. Bylo to příjemné a veliké. Byl to pro ně velký úspěch,“ ohlíží se kladenský odchovanec za první sezonou v Rumunsku.

„Letošní sezona už se tolik nepovedla. Rumunská liga se ani nedohrála kvůli času. Mělo se hrát play-off, ale začínal se připravovat nároďák na mistrovství světa, takže se hrálo jen finále. My měli hrát o třetí místo, ale to se nakonec ani nehrálo,“ vysvětluje Stach, jehož tým v Erste lize vypadl ve čtvrtfinále.

Jak říká, hokej v Rumunsku není na tak špatné úrovni, jak by si někdo mohl myslet. „V Rumunsku jsou tři týmy, které jsou kvalitní a hrají i Erste ligu. Zbytek týmů je špatný. Erste ligu bych přirovnal asi k prostředku naší první ligy. Hraje to deset týmů a šest sedm z nich je kvalitních. Tři z toho jsou fakt špičkové s kvalitními hráči,“ říká s tím, že jeho tým měl i fantastickou diváckou podporu.

„Tam, kde jsem byl, je hokej sport číslo jedna. Celé město tím žilo, na zápasy Erste ligy chodil plný barák. Je tam starší hala pro asi dva a půl tisíce lidí a o play-off to byl hukot. Atmosféra je tam vynikající. Takhle to ale bylo u nás. V Maďarsku je to ještě tak ve dvou městech, ale jinak tam tolik lidí nechodí,“ prozrazuje Stach.

Život v Rumunsku byl prý jinak hodně podobný tomu v Česku. „Překvapilo mě to. Když se řekne Rumunsko, tak si člověk představí všude pobíhající psy, bordel a špínu. Tak to ale není. Žije se tam úplně stejně jako u nás. Žil jsem ve městě, které mělo přes třicet tisíc obyvatel, přirovnal bych to třeba k Berounu,“ popisuje bývalý hráč Plzně nebo Vítkovic.

Na zahraničním angažmá mu nejvíce ze všeho chyběla rodina, která zůstala v Česku. „To bylo to nejtěžší. Letos v lednu se mi narodil syn. Přítelkyně tu byla těhotná sama, takže jsem se snažil jezdit, jak jsem mohl. Aspoň třeba na dva tři dny za měsíc. Bylo to ale to nejtěžší,“ přiznává Stach.

K dobré pohodě v zahraničním angažmá mu pomáhali alespoň čeští spoluhráči. V první sezoně sdílel kabinu s Karlem Kubátem a Vojtěchem Polákem, ve druhé pak Poláka nahradil Radek Veselý. „Je příjemné mít tam nějaké Čechy. S Karlem Kubátem jsme spolu bydleli na hotelu, takže jsme volný čas trávili většinou spolu,“ říká Stach.

Česká trojice tak zapadla do mezinárodního prostředí, které se v Csíkszeredě vytvořilo. V posledním ročníku za ni nastupovali vedle Rumunů také Maďaři, Američané, Kanaďan, Fin, Rus nebo Kazachstánec.

„Tam, kde jsem byl, žijí z devadesáti pěti procent Maďaři. Mluví se tam tedy maďarsky, ale v kabině všichni mluvili perfektně anglicky. Když mezi sebou kluci mluvili maďarsky, tak člověk něco pochytí. Na velké povídání to ale není,“ odhaluje Stach své znalosti maďarštiny.

Zmiňovaní cizinci mají v Rumunsku vytvořené pro hokej velmi dobré podmínky. Právě oni mají totiž zlepšovat místní hráče. Proto jsou placeni přímo rumunským ministerstvem sportu. „Podmínky jsou tam zajímavé. Kdybych to srovnal tady s Českem, tak je to na úrovni top týmů v první lize a na spodku extraligy,“ říká Stach.

O svém dalším angažmá ale zatím jasno nemá. „Teď jsme skončili a musíme se poradit s rodinou. Chci, aby šla rodina se mnou, ať půjdu kamkoliv. Nechávám to otevřené, ještě nevím, co bude. Uvidíme, co se naskytne,“ zakončuje rekordman druhé nejvyšší české soutěže, který byl v obou sezonách v Rumunsku druhým nejproduktivnějším hráčem týmu.