Proč jste se rozhodl opustit první ligu a zamířit do druhé do Kralup?
Má to spoustu důvod, proč jsem se takhle rozhodl. Jedním z hlavních je moje zdraví. Na mé hokejové cestě mě potkala spousta zranění, za posledních šest let jsem každý rok nějaké měl. To je asi hlavní důvod, který mě dovedl k tomu, abych se rozhodl jít do druhé ligy. Zranění mi hodněkrát zkřížilo cestu a já pokaždé zase spadl zpátky. Každý, kdo byl zraněný, ví, o čem mluvím. Dostat se každý rok z nuly na sto a spadnout zase na nulu a snažit se vstávat zpátky, je náročné. Jak fyzicky, tak psychicky. Vždycky jsem se chtěl dostat zpátky co nejrychleji. To byl hlavní důvod, když jsem se rozhodoval, jestli s hokejem vůbec budu pokračovat, nebo ne.

Byly tam i další důvody?
Jedním z dalších je i tlak. Vždycky, když je hráč zraněný, tak je na něj ohromný tlak, aby se co nejrychleji vrátil, aby nebyl zraněný, protože majitelé a trenéři nechtějí zraněné hráče. Měl jsem na sebe velký tlak, který jsem si tvořil i já, abych se co nejrychleji vrátil. Před minulou sezonou jsem měl dvě operace v jednom měsíci a za tři měsíce jsem byl zpátky na ledě a hrál. To pro mě nebyla dobrá volba, ale tlak z mého klubu byl ohromný. Bylo to ale špatně. Upřímně už mi i trošku začalo vadit české hokejové prostředí. To, jak to funguje, jak se zachází s hráči, tlak od majitelů, trenérů… Řekl jsem si stop a rozhodl jsem se, že budu hrát hokej blízko domova, kde z toho budu mít radost. Proto jsem se vydal touhle cestou.

Znamená to tedy konec vaší profesionální kariéry?
V tuhle chvíli je moje rozhodnutí, že to je konec mého profesionálního hokeje. Za svou cestu jsem měl spoustu vzestupů a pádů a řekl jsem si, že už to asi stačí. Bohužel jsem musel tuhle životní etapu a svůj sen opustit. Každý hokejista chce být nejlepší na světě, dostat se do NHL a je hrozně těžké to v sobě uzavřít a říct si, že se tohohle snu vzdávám a nedokázal jsem to. Bylo to náročné. Už jsem to ale nějak přijal a vzal to za své.

Co říkal na takhle zásadní rozhodnutí váš táta, který hrával, trénoval a s hokejem je dodnes spjatý?
Táta je s hokejem hodně spojený a asi bude navždy. Je to ale i tíha, kterou na sobě někdo s jeho jménem může mít. Ne všichni lidi jsou hodní, takže jsem se potkával i s tím, že se říkalo, že hraju jen kvůli tátovi. Jsem s tím ale v klidu. Lidi, kteří to znají a viděli, tak vědí, jaká je pravda. Já se obhajovat nemusím, ani mě to moc netrápilo. Táta byl s mým rozhodnutím v pohodě, protože právě on viděl můj zdravotní stav asi nejlépe. Viděl i ten tlak. To, co se děje v dnešním hokeji, převážně v první lize, s hráči, není úplně takové, jaké by mělo být. Máme v tom v Česku spoustu rezerv. Za posledních pár let jsem potkal věci, které mě překvapovaly, nemyslel jsem si, že je někdy zažiju. Už jsem si řekl dost, nestojí to za to. Táta je s tím úplně v pohodě.

Právě vaše poslední sezona byla poněkud zvláštní, rozdělil jste ji mezi dva kluby v první lize. Jak na ni budete vzpomínat?
Už to bylo takové, že jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Tahle sezona mě k mému rozhodnutí taky posunula. Měl jsem po dvou operacích, dohrával jsem sezonu s utrženým ramenem a kolenem, protože nás v play-off bylo málo. Já jsem mohl jít na operaci už v prosinci, ale myslel jsem, že to vydržím, a pak se mi urvala i noha. To bylo náročné. Měli jsme ale super tým, super partu a udělali jsme asi po osmnácti letech semifinále. Byla super atmosféra, chtěl jsem do toho dát všechno. Po sezoně jsem šel na dvě operace a najednou začala nová sezona a bylo to, jako když se všechno zapomene. Je problém, když člověk má ještě mít nějakou rekonvalescenci. Všichni se snažíme vrátit co nejrychleji, protože se bojíme o místo, takže jsme tam polorozbití. Postupem času můžu říct, že všem zraněným doporučuju, ať se vyléčí a jsou stoprocentní. I když chcete týmu pomoct a dáte mu své zdraví, tak se vám to stejně všechno vrátí. Všichni na to zapomenou a všechno je pryč. Na základě toho jsem pak z Prostějova odešel do Kolína a tam jsem dohrával. Neměl jsem úplně stoprocentní zdraví, protože jsem to uspěchal. Tak bych zhodnotil uplynulou sezonu, která byla nejspíš moje poslední v první lize. Ledaže bychom postoupili s Kralupy. Jak jsem ale říkal, český hokej mi přijde v určitých věcech zvláštní. Nemyslím, že mi náleží to kritizovat, ale když vidím svoje kamarády třeba na Kladně, tak mi přijde, že v kladenském prostředí je některých kluků velká škoda. Takhle už je to ale asi tady v Česku už nastavené a s tím asi moc neuděláme.

Jak jste na tom po zdravotní stránce teď?
Teď to musím zaklepat. Jak jsem tomu dal klid, odpočinul jsem a postupně trénuju, tak se mi to velmi zlepšuje. Doufám, že naskočím v plné formě.

Jak se teď těšíte na Kralupy? Postoupily do vyšší soutěže, dá se očekávat, že budete lídrem obrany a budete mít velkou roli. Těšíte se, že si zahrajete pro radost?
To mě láká moc. Hokej je ohromný stres. Lidi si myslí, že si jdete zahrát hokej a všechno je v pohodě, děláte, co vás baví. Je to ale tak ohromný stres, že si to málokdo dokáže představit. Vytváříte si ho sami, vytváří ho okolí, trenéři, fanoušci… Dneska se píše spousta věcí na sociální sítě a když se na to člověk mrkne, tak ho to může hodně poznamenat. Proto se těším, že si teď opravdu chci hokej moc užít. Neznamená to, že by člověk nemakal, ale chce mít radost z toho, že to dělá naplno. Na to se moc těším. Co se týče role v týmu, vůbec netuším, jakou budu mít. Jdu tam s tím, že doufám, že přispěju k týmovému výkonu Kralup a budu součástí. Jestli větší, nebo menší, to ukáže až hra. Je možné, že to bude z mé strany dobré, ale je možné i to, že to bude špatné. To ukážou až zápasy. Moc se tam ale těším. Mám tam kamarády, myslím, že vytvoříme fajn partu. Lehce jsem poznal kluky, které jsem ještě neznal, a taky jsou hrozně fajn. Věřím, že si sezonu společně užijeme. Jak tým, tak vedení. Komunikace s vedením byla taky super. Moc se těším, nevidím v ničem problém.

V týmu potkáte i některé bývalé spoluhráče z kladenské juniorky jako Jakuba Kaprála nebo Davida Chládka. Jaké to bude setkání?
Těším se na to moc, bombardovali mě ještě dřív, než bylo jasné, že Kralupy budou ve druhé lize. Kubovi Kaprálovi občas pomáhám trénovat děti, protože má hokejovou školu. Když můžu, tak tam jdu trénovat s dětmi. Trošku mi to vadí, ale rozhodl jsem se, že Kubovi přenechám svoje číslo 23. Zaprvé je ale starší a zadruhé je tam doma. Pro Kralupy je fajn, že postupujeme, takže mu jí s radostí propůjčím.

Co budete mít za číslo vy?
Rozhodl jsem se, že budu mít 22. Nešel jsem od toho daleko. Jsem narozený 22. července a táta hrál taky s číslem 22 v Pardubicích a v Německu.

Druhá liga je ale jen poloprofesionální soutěží. Čemu se tedy budete věnovat vedle hokeje?
Nenudím se, mám super práci a jsem za ní hrozně vděčný. Je toho dost, ale baví mě to a jsem tam spokojený. Pracuju jako obchodní zástupce v jedné firmě. To mě baví, snažím se v tom zlepšovat. Beru to podobně jako hokej, chci na sobě pracovat a zlepšovat se. Věřím, že to všechno půjde skloubit a budu spokojený na obou frontách.

Bavíme se o uzavření profesionální kariéry. Jak se za ní budete ohlížet? Bude to hořké kvůli tomu, jak to skončilo, nebo budete vzpomínat v dobrém?
Dobrá otázka… Můžu říct, že mi hokej spoustu věcí vzal a spoustu věcí dal. Mám strašně moc vzpomínek, na které budu vzpomínat hrozně rád. Můžu všem dětem doporučit, ať sportují, dělají hokej nebo jiné sporty. Extrémně to tvoří osobnost člověka. Mám spoustu zážitků na klukoviny, co jsme jako hokejisti vyváděli. Já hokej miloval, dělal jsem to s láskou, chtěl jsem se zlepšovat a být ve všem nejlepší. Ne vždycky se to povedlo, ale touha tam byla vždycky. Na to vzpomínám velmi rád. Jsou tam ale zároveň i ty hořké věci, kdy se to nepovedlo a něco se stalo. Jak jsem říkal, dost mě limitovalo zdraví. Šest let po sobě jsem měl vážné zranění, takže jsem si užil dost bolesti. Čím víc jsem dospíval, tak jsem začal vidět věci kolem celého hokeje. Jsou tam super vzpomínky i ty méně populární. Tak to má ale každý. Nebudu na to chtít nikdy zapomenout.