V prvním přípravném zápase jste porazili kladenskou juniorku. Jak jste se cítil na ledě po tak dlouhé době?

Kupodivu mi bylo docela dobře. Absolvoval jsem jen čtyři tréninky, po dohodě s trenérem jsem dostal volno.

Mělo vaše volno návaznost na to, že jste chtěl pověsit brusle na hřebík?
To rozhodně, rozhodl jsem se pokračovat teprve minulý týden. Letní přípravu jsem neabsolvoval a vzhledem ke zdravotním problémům bylo rozumné spíš šetřit síly.

O jaké zdravotní problémy šlo?
Po loňské sezoně jsem začal mít problémy s tlakem. Začala se mi propadat klenba na pravé noze a totálně se mi zablokovala krční páteř. Tu páteř ještě stále řeším. Už se na mě asi podepsal věk, za dva měsíce mi bude 37 roků. Hokejem jsem strávil 32 let života.

Takže platí rčení sportem ku zdraví. A co na to vaše rodina?
Mám skvělou dceru, které jsou čtyři roky a momentálně jsem šťastně rozvedený.

A už zkouší dcera nějaký sport?
Zatím jezdí jen na kole a trochu bruslí.

Budete chtít, aby dělala nějaký sport?
Rozhodně ji do ničeho nebudu nutit, spíš se s bývalou ženou snažíme Vanesku nasměrovat tou správnou cestou.

Co vůbec očekáváte od své poslední sezony v dresu Junioru?
Chtěl bych si to hlavně užít společně s našimi fanoušky a zkusit zopakovat loňské vítězství.

Kde jste vůbec s hokejem začínal?
S hokejem jsem začal v necelých pěti letech tady na Mělníku.

A kam vedly vaše kroky potom?
Hrál jsem 1. ligu v Mělníku, potom dvě sezony druhou ligu v Příbrami. Pak jsem odešel do zahraničí, dva roky jsem byl v první lize ve Francouzském Amneville, další dva roky v první Magnus lize v dánském Esbjergu. Pak jsem se vrátil domů na Mělník, tady jsem ve druhé lize vydržel tři roky. Na dvě sezony jsem odešel do druhé ligy do Roudnice, jeden rok potom druhou ligu v České Lípě. Potom přišla druholigová Bílina a druholigový Sokol. A zakončil jsem zase na Mělníku v krajském přeboru.

Byl jste ve Francii a dokonce i v Dánsku, jak jste na tom s cizími jazyky?
Mluvím průměrně anglicky a trošku i dánský.

Prošel jste toho opravdu hodně, kde byla nejlepší parta?
To je těžká otázka. V cizině je to dost specifické, ale ve Francii jsme hráli společně s naším stávajícím brankářem Honzou Vokurkou a dost jsme si to užívali. Nejlepší hokej se hrál ale určitě v Dánsku, ale partu máme jasně nejlepší tady na Mělníku.

Co vám hokej v životě dal a co naopak vzal?
Dal mi spoustu zážitků a kamarádů, za což jsem moc rád. A co mi vzal? Asi to zdraví, ale za žádnou cenu bych neměnil.

Které období ve vaší kariéře bylo pro vás to nejhezčí?
Rozhodně dva roky v nejvyšší dánské soutěži. Hrál se kvalitní hokej, třítisícové stadiony byly vyprodané a všude skvělí a dobrosrdeční lidé.

Jaké bylo žít v zahraničí sám a bez rodiny? Určitě začátek musel být těžký?
Do Dánska mi pomohl Tomáš Kupka, bývalý hráč pražské Slavie, který v dánském Esbjergu vyhrál tamní nejvyšší soutěž. Se svojí ženou mi na začátku dost pomohli, za to jsem jim opravdu vděčný. Oba dva tam stále žijí.

Zažil jste tam někdy chvíli, že jste se chtěl vrátit domů?
Na začátku to bylo těžký, ale i samotní Dánové mě vzali mezi sebe a dost mi pomáhali. Jsou to úžasní lidé.

Jaký okamžik z minulé sezony je pro vás nezapomenutelný?
Určitě poslední třetina semifinálového zápasu ve Velkých Popovicích. Vlétli jsme na ně a otočili úplně ztracené utkání. Velkou zásluhu mají i naši fanoušci, kteří vytvářejí na zápasech skvělou atmosféru. A podporují nás i na hostujících stadionech.