Konec minulého týdne na české hokejové scéně okořenila nahrávka trenéra extraligových dorostenců Techniky Brno Martina Stloukala, která unikla na veřejnost. Kouč v ní nešetří kritikou na adresu svých svěřenců a svérázně promlouvá do duše náctiletým nadějím. Osmiminutová nahrávka – podpořená jistou dávkou vulgarit – je o dřině, o životosprávě, o správném přístupu a o nabuzení do práce po koronavirové krizi. Dá se vlastně přirovnat k promluvě tehdejšího trenéra dorostu Klášterce Michala Jägera, která „letěla“ internetem před několika lety.
Problém je, že se po nahrávce na Stloukala spustila nemalá vlna kritiky, že je buranem, hovadem a že takovýto člověk nemá na pozici trenéra co dělat. Omyl. Právě osoby, které nazývají věci pravými jmény, jsou u českého hokeje zapotřebí. Hokej není pro ufňukánky a mazánky. Je to tvrdý sport. A stejně tvrdý je i za zavřenými dveřmi šaten, kam se „normální“ smrtelník nedostane. Kdo tohle nepochopí a koho Stloukalův přístup pohoršuje, nemá u hokeje co dělat.
Trenér chce jedno – z patnáctiletých hráčů vyždímat to nejlepší. Bez emocí a bez zvýšeného hlasu to nepůjde nikdy. To si pak na nové Pastrňáky, Hertly, Nečase a Kubalíky můžeme nechat zajít chuť. Sám jsem hokej jako dítě hrával dvanáct let a podobné věci nebyly žádnou raritou. K mládežnickému hokeji tohle patří. Stejně jako kličky a bógny. A když pomineme řeči o "cikánech smradlavejch špinavejch" (dle trenéra typičtí prodejci kebabu) či přesvědčení, že asijská bistra vaří jedině "čínský přejetý psy," je Stloukalův projev naprosto v pořádku. Pár ostřejších slov mnohdy pomůže více než kultivovaná přednáška splňující nejvyšší parametry etikety.
