Už při vstupu na zimák a sledováním rozbruslení jsem mile překvapen. Přátelská atmosféra mezi protihráči byla patrná a oba kotle si před úvodním buly poslušně vyměnily pozdravy. Týden před tímto zápasem jsem byl v Litvínově na extraligovém derby s Chomutovem a o takovém momentu si tam mohli všichni nechat jen zdát.

Perfektní atmosféra navíc nepřestávala ani během utkání, které mělo kvalitu, za kterou by se nemuseli stydět ani o soutěž výš. Nezaujatý fanoušek však musel postupem času uznat jedno – Junior utkání podcenil, čehož bojovní Buldoci chytře využili.

Domácí v jednu chvíli vedli 2:1 a já v onen moment přál gól Neratovicím. Mělník sice byl hokejovější, ale to v derby zdaleka nerozhoduje, a když Jan Horevaj skoro až lehoučkým nahozením vymetl šibenici a vyrovnal na 2:2, na dramatický závěr se museli těšit všichni.

Na konci třetí třetiny se ve mně probudilo trochu zlosti, rozhodčí vyloučil hosty hned dvakrát a Mělníku tak nabídl v posledních dvou minutách přesilovku pět na tři. Za první prohřešek budiž, ale za druhý zákrok si hosté vyloučení ani omylem nezasloužili, takových soubojů bylo v zápase nespočet na obou stranách.

Mělník však výhodu nedokázal zužitkovat a derby šlo do prodloužení. V něm si vybral porci smůly domácí Cafourek, který šel na trestnou, a Neratovice daly vítězný gól. Buldoci tak překvapili všechny včetně mě a i fanoušci z řad Mělníka musí uznat, že soupeř si výhru zasloužil. Ovšem ne díky tomu, že byl lepší, ale díky tomu, že hrál více srdcem. A to je v derby nejvíc. 

Po rozhovoru s vyčerpaným a šťastným neratovickým brankářem Pavlem Krestou a zklamaným mělnickým trenérem Janem Boháčkem opouštím již prázdný stadion a uvědomuji si jedno – že jsem byl součástí opravdu dobrého utkání, kterému nechybělo vůbec nic. Druhý den se s chutí pouštím do reportáže, která se psala de facto sama.