Rodák z Prostějova, který ale posledních pět let trénoval v Kralupech nad Vltavou, dostal nabídku, která se neodmítá. Přechází do mládežnické akademie Českých Budějovic. Jak se na nové angažmá těší a jak vzpomíná na začátky v Prostějově a pět sezon v Kralupech prozrazuje v rozhovoru pro Deník.

Lukáši, nemáte obavu z přesunu do vyšší soutěže a především z přesunu do budějovické akademie?
Ani ne. Žádný tlak z okolí nepociťuji. Největší tlak totiž na sebe vytvářím sám. Jsem perfekcionista, chci mít všechno tip ťop, takže si to od okolí ani tolik nepřipouštím. Hlavně si myslím, že ty nároky, co si na sebe kladu, se nedají s tímto tlakem vůbec srovnat.

Takže v tom nevidíte úplně velký skok?
Nechci, aby to znělo nějak nadřazeně, ale asi ne. Snažím se pracovat na vysokém levelu vlastně neustále a obklopuji se lidmi, které beru jako skutečné profesionály. I v Kralupech jsem byl dennodenně v kontaktu s lidmi z Prahy. Rozhodně to nebylo tak, že jsem přišel do Budějovic a koukal jsem, co se děje. Moc nerozlišuji, v jakém jsem klubu. Snažím se to všechno dělat na stop procent a být každý večer lepším než ráno.

Odkdy jste věděl o zájmu ze strany Budějovic?
Nějaké signály jsem měl kolem Vánoc a v lednu. Nechával jsem tomu ale volný průběh. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že budu pokračovat v Kralupech, jelikož studuji A-licenci a jsem v prvním ročníku ze dvou. Říkal jsem si, že v klidu dostuduji a zůstanu v Kralupech. Nicméně v půlce února se mi ozval pan Liška a domluvili jsme se na schůzce. Šel jsem tam bez očekávání, jenže on mi najednou řekl, že má zájem o to, abych si vzal jako hlavní trenér pod sebe juniorku a ještě k tomu vedení akademie. Samozřejmě mě to překvapilo, ale věděl, jsem, že není na co čekat. Věřil jsem si, že mám hráčům v tomto věku co nabídnout. Důležitou roli hrálo také to, že pan Liška vybalil všechny karty na stůl. Férově a dost jasně mi dal najevo, že to nebude vůbec jednoduché a co všechno se ode mne očekává. To mě oslovilo.

Zaskočila vás i nabídka na vedení sportovního úsek akademie?
V Kralupech jsem dělal šéftrenéra mládeže. Tohle je něco podobného, ale samozřejmě v jiné kvalitě, s jiným materiálem a jsou na mě jiné nároky. Spadá pode mě de facto nějakých 90 hráčů a jsem zodpovědný za jakýkoliv neúspěch. Mým hlavním úkolem ale bude zvýšit pracovní morálku hráčů, více dostat do Akademie prestiž Motoru. Více vtáhnout hráče do prostředí a tradice, v které se nacházejí.

Takže jste zodpovědný za výsledky po sezoně v kategorii U20, U17 a U15?
Ano, přesně tak. Společně s trenéry a sportovním manažerem panem Liškou. On má na starosti ty materiální věci a já jsem zodpovědný za tu sportovní stránku.

Co se vám vůbec vybaví, když se řekne Motor České Budějovice?
Rozhodně obrovský pojem. Super mládežnická organizace, spousta týmů, které jsou naplněné dětmi a o mužích se snad ani nemusíme bavit. Pan Prospal s Alešem Totterem jedou vesměs NHL mód. Mým úkolem by mělo být do tohoto módu dostat fungování Akademie. Konkrétně a to především, pracovní morálku hráčů U20, aby když přijdou do A-týmu, měli šanci se do prvního týmu probojovat. Ve zkratce řečeno, vyrobit hráče pro A-tým.

Nemyslíte si, že pro vás bude zařazovaní hráčů z juniorky do A-týmu Budějovic těžší díky postupu Motoru do nejvyšší české soutěže?
Jsou dva pohledy. S kluky už jsme to hodně řešili. Je to hodně o nastavení, jak si to oni sami jako hráči vezmou. Byla tady první liga. Takže dobrý, nějak to šlo, někdo se tam dostal na nějaké zápasy. Najednou je tady extraliga a buď se k tomu postaví tak, že je to nejvyšší česká soutěž, takže to pro ně vlastně není žádná šance, nebo si prostě řeknou hraje se tu extraliga a mám najednou obrovskou šanci posunout se hodně dopředu. Je to jen na nich. Já to vnímám jako obrovskou výhodu.

Jak moc ovlivnila pandemie vaši současnou práci a jaké změny to doprovázelo?
Když tomu dám dvě roviny, tak s týmem komunikujeme v rámci týdenních videokonferencí. V poslední době, jak se trochu rozvolnila opatření, jsme přešli na pohovory s hráči. Já de facto funguji v Budějovicích nepřetržitě od pondělí do pátku, kdy jsem od rána do večera na zimním stadionu. Takže všechno připravujeme a chystáme, samozřejmě s rouškami. Nedělá mi to tedy problém. Snažím se aspoň takto ty hráče poznat. Chceme totiž, aby věděli, až to vláda pustí, do čeho jdou a o co půjde, co po nich budeme chtít. Co se týče tréninku, probíhá v improvizované podobě. Od půlky dubna mají kluci udržovací programy. My po nich toho moc nechceme, jen nějakou sebekontrolu dvakrát, třikrát týdně v rámci aerobního tréninku. Jsme připraveni, že do toho skočíme od 25. května a pojedeme nepřetržitě až na nějakých devět dnů pauzy v červenci.

Takže nemáte v plánu začít už teď po menších skupinkách jako už například začaly některé fotbalové týmy z nejvyšší soutěže?
Nám se do toho moc nechce, protože spousta kluků není přímo z Budějovic. Takže nejde jen o samotný trénink, ale také o ubytování, stravu atd. Akademie je vesměs založená na neustálém sociálním kontaktu hráčů.

Když se vrátíme zpět na začátek vaší trenérské kariéry. Jak jste se k ní dostal?
Přivedl mě k tomu Petr Marák. Takže nebýt toho, asi bych netrénoval. Tímto bych mu za to chtěl poděkovat.

Proč jste se poté rozhodl přesunout z Prostějova do tak vzdálených Kralup?
V Prostějově jsem trénoval od roku 2011. První dvě, tři sezony celkem šly. Ta poslední ale, co jsme rozjížděli v roce 2015, byla pro mě zoufalá. Nemohli jsme nic dělat. Jakýkoliv nápad byl okamžitě smeten ze stolu. Byly problémy s financemi, což mě úplně nevadilo v té době. Bohužel se to ale odráželo ve fungování a já jsem z toho byl celou letní přípravu zoufalý. Byl jsem odhodlaný s trénováním skončit. Jsem přesvědčený, že kdybych zůstal v Prostějově, tak již hokej netrénuji.

A jak probíhal váš přesun?
Jednoho dne jsem narazil na nabídku pana Hese, který hledal trenéra k mladšímu dorostu a ke třetí třídě. Během vteřiny jsem měl jasno. Vůbec jsem neřešil, kde to je, kdo tam trénuje nebo netrénuje. To se stalo ve čtvrtek a v podstatě v pondělí jsem nastoupil do Kralup. Takže odehrálo se to strašně rychle.

Jste spokojen s tím, co jste za sebou v Kralupech zanechal?
Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Lidi to tady dělali srdíčkem a všichni tomu tady chtěli pomoct. Šlo o takovou rodinnou atmosféru. Když jsem potřeboval třeba medicinbaly, tak se nekoupily, protože nebyly peníze, ale někdo je prostě vyrobil. Pro mě to byla obrovská změna. Do toho tam také pracoval Michal Broš, který prostě potom, co má za sebou, pracoval téměř ve vesnickém klubu. Právě tyto okolnosti jsme přenášeli na hráče a také to byl jeden z důvodů, proč jsem tam vydržel pět let, čemuž bych předtím, když jsem tam šel, asi neuvěřil. Když se tedy ohlédnu, tak jsme dokázali vybudovat Redstone extraligu juniorů, Kralupy mají stabilizovaný ligový dorost, naplnění mladší a starší žáci, a hlavně ti nejmenší v každém ročníku 20 až 25 hráčů. Na to jsem strašně pyšný.

Do Prostějova jste se ale několikrát vrátil na výpomoc s tréninky k prvoligovému áčku. Vždy na začátku sezony. Proč tomu tak bylo?
Ano, je to tak. Jednalo se o poslední tři sezony vždy zhruba prvních deset dní, co kluci byli na ledě. Šlo o to, že v rámci zapracovaní áčka po dovolené jsem panu Vykoukalovi pomáhal s tréninky bruslení, skills tréninky, aby hráči měli přechod a začátek na ledě pestřejší. Pan Vykoukal je v organizaci Jestřábů profesionálem a chovám k němu velkou úctu. Zároveň si přeji, aby Jestřábi měli už konečně dobrou sezonu, prostějovská veřejnost si ji totiž zaslouží.

Máte to v plánu i letos?
Letos určitě ne, jelikož pracuji v čistě profesionální organizaci.

Jiří Horák