Kliknutím zvětšítePřed 17. listopadem se zapojila se vydávání jednoho ze studentských časopisů pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže (SSM) a stála u vzniku Studentského tiskového a informačního střediska (STIS). To spolu s nezávislým studentským hnutím Stuha naplánovalo povolenou demonstraci 17. listopadu 1989.
Shromáždění se plánovalo v bytě chartisty Václava Bendy, otce Marka Bendy, který studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stál u zrodu hnutí Stuha. Václav Benda jim poradil dát na zvací leták růži jako symbol nenásilí. „Pak jsme já za STIS a Marek Benda za Stuhu obíhali všechny ty komunistické úřady, aby nám to povolily. Oni nebyli moc prozíraví a my jsme vypadali nevinně a dobrácky, tak si nás nijak neprověřili a to povolení nám dali. Sice na Albertově místo Václavského náměstí, ale dostali jsme ho.“
Povolení získali i pro následný pochod z Albertova na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy. Vzhledem k místu konání na Albertově se báli, že nedorazí mnoho lidí. Když ale přišli v pátek 17. listopadu hodinu před začátkem shromáždění na Albertov a uviděli davy, tak znervózněli.
„Počítali jsme s pár tisíci lidí, ale nečekali jsme 50 tisíc. Viděli jsme všechny ty vlajky a transparenty, které samozřejmě nebyly o Opletalovi. Bylo na nich ‚Svoboda slova‘, ‚Máme toho dost‘, ‚Jakeše do koše‘. Bylo to impozantní,“ vzpomínala Monika. Shromáždění zahájila projevem, který popsala jako umírněný.
„Můj projev byl za STIS a byl o dialogu: Proč nám zakazujete časopisy, proč nám hrozíte vyhazovem z fakult. Pojďte s námi, prosím vás, mluvit, vždyť my jsme slušní lidé, kdežto projev Martina Klímy byl vyloženě konfrontační. Ten řekl: ‚Poroba je horší než smrt a jsou ideály, za který je lepší zemřít než žít se skloněnou hlavou.‘ Takže kluci ze Stuhy se s tím nepárali.“ Spolu s průvodem šli z Vyšehradu po nábřeží směrem do centra i zahraniční novináři, kteří jako jediní odhadli, že 17. listopadu by to v Praze mohlo „prasknout“.
Obušky pocítili i zahraniční novináři
Štáby americké CNN, britských BBC a ITN, německé ARD a novináři mnoha západních deníků a agentur si odskočili z Berlína, kde referovali o pádu Berlínské zdi. Spolu s účastníky průvodu pak pocítili na vlastní kůži policejní obušky na Národní třídě.
„My organizátoři jsme byli vepředu úplně narvaní na policisty s ochrannými štíty a Lidové milice a zezadu se na nás tlačil ten dav, protože lidé nevěděli, že my jsme už zastavení. Následovalo čekání, sedli jsme si na zem, na zem jsme dali svíčky a květiny, abychom ukázali, že nechceme násilí, ale věděli jsme, že je zle. A oni pořád hlásili ampliony: ‚Rozejděte se, vaše demonstrace není povolená, opustili jste trasu‘, ale nebylo kam se rozejít. A pak to spustili, chtěli nám ukázat, že tady nebude žádná perestrojka, že nás exemplárně seřežou, a my si to příště rozmyslíme,“ uvedla.
Organizátoři shromáždění se ještě ten večer sešli v kavárně v Obecním domě, kde se rozhodli, že vyhlásí okupační stávku: „Pamatuji si, což také vypovídá o té době, že jsem slovo stávka slyšela poprvé v tom smyslu, že by u nás mohl někdo organizovat stávku. Napsala jsem slovo STÁVKA na pytlíček od cukru a říkala klukům, že stávka znamená, že už nemáme žádnou cestu zpátky.“
V sobotu 18. listopadu se podílela na formulaci deseti požadavků, jejichž splnění bylo podmínkou pro ukončení okupační stávky.
Studenti ji řídili z budovy divadla DISK v Řetězové ulici, která byla strategicky nejlepší i kvůli případnému úniku před policií, jejíhož zákroku se v prvních dnech stávky obávali.
Sametovou revoluci i dobu, která jí předcházela, popsala v knize Vezměte s sebou květinu! s podtitulem Deníky Moniky Pajerové z let 19801990.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
