Je mu čtyřiadvacet let a s kolotoči jezdí celý svůj život. Netradiční povolání totiž v rodině Schellmannových přechází z generace na generaci.

Na mělnickém vinobraní byl Antonín pouze s labutěmi, doma v Praze má ještě kolotoč a velkou trampolínu. Kvůli malému prostoru mu ale pořadatelé slavností vína povolili jen jednu atrakci.

V budce u labutí není sám. Sedí tam s ním manželka, která prodává lístky, Antonín vyvolává a navádí maminky s dětmi v labutích ke správnému přistání.

„Proč zrovna labutě?“ ptám se zvědavě. „Nějak mi přišly do cesty,“ říká Antonín. Teprve po chvilce vysvětluje, že je dostala jeho manželka jako věno. A tak spolu celé dny sedí v budce a snaží se vydělat si na živobytí. Přes den nemají žádné přestávky, v budce i jedí. Až pozdě večer jdou složit hlavy do své maringotky, zaparkované u místního bazénu. Jsou tam už zvyklí, mělnické vinobraní totiž navštěvují každý rok.

Kolik za den na pouti průměrně vydělá, Antonín prozradit nechce. „Rozhodně to není žádná sláva,“ říká. „Kdybych měl možnost a vzdělání, hned bych šel dělat něco jiného,“ dodává.

Každý týden jsou Schellmannovi na jiném místě a celý rok se nezastaví. Jen v zimě. Od listopadu do března je totiž čas na údržbu.

Antonín ale přiznává, že během těch pár měsíců, co jsou s manželkou doma, mu kolotoče chybí. „Když je třeba hezké počasí, hned si řeknu, že už bychom mohli zas někam vyjet,“ vypráví sympatický muž. „Je to holt náš život,“ uzavírá svůj příběh.

GABRIELA BOKOVÁ