Už na silnici od Lhotky ke Kokořínskému Dolu jsem musel zpomalit, abych se neklouzal dříve než na sjezdovce.
Brrrr.. klepe se mi noha pod ábéeskem, když přibržďuji u odbočky na parkoviště pod hospůdkou U Tichých. Jsem na místě, je dvacet minut po poledni. Lezu z auta, ale kde nic tu nic, žádné jásání dětí jezdících na pekáčích není slyšet. Vcházím dovnitř a ptám se výčepního, kde mají tu sjezdovku pro děti. Po chvilce vybíhá mladík v kulichu a ptá se, jestli jsem ten od novin. Kývám a už jdeme do kopce za hospůdku. Vidím lano s držáky, jak se vine pomalu k vrcholu. Muž stojící u ovládací skříňky se mi představuje jako Tomáš Jiránek. Zajímá mě, jak dlouho je vlek v provozu. „Poprvé se jezdilo v polovině ledna. Před rokem se vlek nainstaloval, ale protože nebyl sníh, tak se nejezdilo,“ řekl mi Tomáš Jiránek, který má vlek na starost.
Konečně se bude lítat na pekáči, z hospůdky totiž vychází několik mladých lidí z Mělníka. „Tak to jdeme zkusit,“ shodují se bez váhání. Vlek je sice spíš pro děti, ale bez problémů vytáhne i dospěláka.

Pozóór, jedůůůů…, slyším zhora a rychle mizím, abych neskončil i s foťákem pod červeným pekáčem. Zběsilá jízda končí měkkým nárazem do matrací, které jsou před dřevěným zábradlím.
Nemůžu odolat a vrhám se taky na pospas zasněženému kopci. Zpočátku mám co dělat, abych se udržel madla a vyjel až nahoru, ale po chvilce urputného snažení jsem na kopci. Sedím na pekáči tak napůl, nevím co s nohama, nechávám je natažené. Frrrr… a už se řítím z kopce v téměř neřiditelném pekáči závratnou rychlostí. Hergot!! Nemůžu zastavit, ať dělám co dělám, až mezi vrátky vedle hospůdky se mi to daří. Pekáč z Čínské lidové republiky moji první jízdu kupodivu přežil bez rozkřápnutí. Sjel jsem ještě několikrát, dokonce i na nafukovacím kruhu. No, myslím, že sjezdovka zažila svou první velkou jízdu..

Vlek, který je dlouhý sedmačtyřicet metrů, nechala postavit firma, která vlastní i vedlejší hospůdku. Když mají otevřeno, může si tam zajezdit každý, kdo si chce užít trochu zimní legrace.