Peťule z Říčan mi napsala zhruba před rokem na moje webovky. Reagovala na můj fejeton o dvacetileté Sašence na vozíku, která se nemůže s nikým seznámit, protože ji babička pokaždé od potenciálního nápadníka odveze.

„Děkuju. Budiž mi útěchou, že existují lidé jako vy, kteří si zmíněnou problematiku uvědomují. Člověk, který je závislý na asistenci, si přeje být sám. Problém s navázáním vztahu JE. No jo…“ Začaly jsme si psát a já s překvapením zjistila, že Peťule je patnáct let! Půvabná, inteligentní a křehká dívenka má za sebou to, co někdo neprožije za celý život. Kvůli krvácení do mozku po narození v sedmém měsíci, je postižená lehčí formou DMO (dětská mozková obrna), což v praxi znamená, že její nohy nefungují tak, jak by měly. Žije s tátou a sourozenci, protože maminka před několika lety umřela.

Věřili byste tomu, že Peťule má své webové stránky, kde se snaží pomoci dětem, postiženým DMO i jejich rodičům, praktickými radami, jak s touto nemocí bojovat co nejlépe? Můžete se přesvědčit tady: http://www.petaf.estranky.cz/ A nejenom, že dává rady, také studuje na střední škole, zpívá, píše básně, fejetony, úvahy, píše dokonce i knihu. Má obrovský smysl pro humor a je nesmírně inteligentní. A je také zamilovaná, jako každá patnáctiletá holka. Peťule o mně mluvila ve škole, a mě nepřekvapilo, když mi napsala její třídní učitelka, kterou bych, být jejími žáky, už dávno navrhla na Cenu Jana Amose Komenského… vidíte, musím to Peťuli navrhnout.

Ale nenechte se předchozími řádky zmýlit! Zdravotní stav Peťule je pesimistický - i proto je možná tak optimistická. Dětská mozková obrna totiž vyléčit nelze, sama je následkem nějakého neurologického onemocnění či poruchy centrálního nervového systému. Peťule od malička cvičí, ve čtyřech letech podstoupila operaci Achillovek, díky které je schopná samostatně stabilně chodit a na svém webu si klade otázku, jde to ještě posunout dál? Je naděje na trvalý posun? A hned si odpovídá. „Ptám se, protože až mi bude dvacet, většina odborníků mi řekne, slečno, já s vámi nic nevymyslím. Ortopedie bude mít narvanou čekárnu dětmi, které tu naději mít budou. Táta se mnou nadosmrti cvičit nebude, a denní terapii se mi třeba najít nepodaří. Už je to dlouho, co jsem natrefila na léčbu dr. Evy Augustiniové v Egyptě. A je to pár dní, co mě napadlo, jestli by zrovna ona nedokázala pomoci, posunout a udržet. Znám člověka, který u ní byl, a pomohlo mu to. Po dlouhém váhání a diskuzích s tátou jsem jí napsala…“

A výsledek tohoto úporného snažení, poháněného patnáctiletou nadějí, že může být líp? Paní doktorka Peťule odepsala a do Egypta ji pozvala.

A tak Peťule v září na svém blogu poprosila o finanční pomoc. Potřebovala sto tisíc. Ne, ne, nechci po vás peníze. Už je to uděláno, už je to hotovo. Na svých webovkách jsem koncem září napsala, co to je, sto tisíc? Vždyť je to jenom sto lidí, kteří pošlou tisícovku. Měla jsem pravdu. Sto se nás opravdu našlo a rychle, protože kdo rychle dává, dvakrát dává. A tak má Peťule před sebou naději. A já mám od včerejška radost z nové kabelky, kterou jsem si chtěla koupit v září, ale koupila jsem si ji až teď. No, a co? Aspoň jsem měla čas, vybrat si tu nejlepší, to za prvé. A za druhé, když vám napíše naděje, musíte odpovědět…