Není běžné vidět ženu s doutníkem. Křehkou štíhlou ženu. Blondýnu. A s doutníkem.
Mně to ale docela voní. Někdy si prostě zapálím doutník, je to určitě lepší než cigareta.

Překvapujete s doutníkem muže ve svém okolí?
Překvapuje to nejen muže, překvapuje to všechny kolem mne.

Kolem vás se pohybují hodně muži, nemáte jich někdy plné zuby?
Vůbec ne, naopak! S muži se mi pracuje skvěle! Víte, vlastně prakticky nemůžete mít v téhle naší branži opravdu dobrou kamarádku. Tady panuje mezi ženami vesměs rivalita, intriky. Tam najít čisté přátelství, to je zázrak.

Potřebuje žena čisté přátelství?
Potřebuje.

Hledá ho třeba celý život?
Někdy se hledá celý život.

A je možné, že ho nenajde?
Najde, ale třeba si spoustu let myslíte, že to je čisté a opravdové přátelství. A pak najednou zjistíte, že je to jinak. To se mi taky stalo.

Takže raději ti chlapi.
Mám plno dobrých přátel a v podstatě dva opravdu skvělé kamarády – a jsou to právě muži. A jsou z branže. S muži nemám problém držet pravé přátelství. Tihle muži říkají, že nikdy nevěřili v to, že se může žena s mužem přátelit. Jen přátelit. Že tam nemusí být nic navíc.

Patří k nim Jirka Pomeje?
Ano.

A ten druhý?
Ivan Rossler.

Prý spíte pět šest hodin denně. Jak se cítíte, když ráno vstáváte? Chce se vám vstávat?
Jsem zvyklá brzy ráno vstávat. S Arturem jsem vždy vstávala denně v půl sedmé. V tuhle hodinu se i budím. Ale někdy vstávám i dřív - v půl šesté v pět – to abych všechno stihla.

To znamená, že zbytek dne pracujete?
Je pravdou, že teď zhruba 15, 16 hodin denně tvrdě pracuji. Finišujeme před turné. Není to ale samozřejmě jen zpívání, ale i posilovna, tanec, choreografie, korepetice, zkoušky s kapelou, studio. Vedle toho je potřeba vydělat nějakou tu korunu, takže různá vystoupení, minikoncerty, potom taky charitativní akce pro postižené děti. Pak jsou tu rozhovory pro seriozní časopisy, internetové chaty s fanoušky, televizní natáčení, fotografování, dnes jsem byla křtu jedné krásné knihy pro děti. To všechno je součástí mojí práce, která mne baví. Je hodně pestrá.

Když si můžete vybrat zpívání na firemním večírku a v hale, jaký je rozdíl?
Rozdíl samozřejmě je. Ale baví mne oboje. Mne tahle práce baví i proto, že je tak barevná, že to není jen o tom, že ráno přijdu do práce na jedno místo a zůstanu tam do čtyř a končím. Pro mne je pravidelnost smrt. Nikdy nevím, co mne doopravdy ten den čeká. Je to prostě adrenalin, neustálé napětí. A setkávání se s lidmi, to mne baví. A vystoupení na firemním večírku pro stovku lidí? To si musím vystoupení připravit, aby směřovalo pro tu danou skupinu lidí, kteří přišli za příjemným zážitkem. Samozřejmě, že mne nejvíce baví, když mám za zády opravdovou kapelu. A na jevišti si vytvoříme vlastní atmosféru, vlastní svět. To pak přenášíme i na publikum. Tohle je opravdu nádherný pocit.

Na firemním večírku se může stát, že vás nikdo neposlouchá. Vás se to v této době sice netýká, ale myslíte si, že se takový umělec může cítit strašně opuštěný, osamocený? Jde v podstatě jen o peníze.
Myslíte, když ostatní třeba zrovna jedí?

Třeba.
Nechci, aby to znělo namyšleně, ale mně se to teď opravdu nestává. A na jevišti si opuštěná nepřipadám nikdy.

Říkám, že vy v této době nezájem necítíte, ale stát se to někomu může. Dokážete se ale vcítit do role, že vás polovička sálu neposlouchá?
Já si myslím, že to není o tom, že by neposlouchali. My vystupujeme a vytváříme určitou atmosféru, podbarvujeme nějaké nálady. Děláme svoji práci, kdo chce poslouchat, poslouchá, kdo ne, neposlouchá. Na večírek přišli lidé svobodně, nechť si dělají, co chtějí. Jiné to je na koncertu, kde si lidé zaplatili lístek a přicházejí na konkrétního zpěváka. Tam asi opravdu mají zájem poslouchat jeho písně.

Ještě k tomu spánku. Není přece jen pět hodin málo?
Snažím se, aby jeden dva dny v týdnu byly volnější. Před turné je to samozřejmě ale skoro nemožné. Moje životospráva ale spočívá i v odpočinku. Těch pět šest hodin spánku je opravdu intenzivních. Je ale pravda, že večer padnu za vlast, spím jako dřevo. Odpočinek ale musí být, organismus by to nevydržel. Riskovala bych, že nastoupím turné a v polovině zkolabuji. Je ale pravda, že mám kolem sebe tým lidí, který se stará i o moji zdravotní stránku a celou životosprávu.

Takže cvičíte, posilujete…
Mám jasně dané tréninky, týdně trávím asi šestnáct hodin co se týče fyzické přípravy. To všechno, co teď dělám, by se dalo trošku přirovnat k životu vrcholového sportovce. Mám přísný režim, ale není to pro mne nic nového, já jsem byla celý život zvyklá takhle tvrdě pracovat. Člověk je v jádru pohodlný tvor, a když se to ošidí, hned je to znát. Já jsem naštěstí dříč. Když se do něčeho pustím, jsem beraní hlava. Ale jsem už hodně poučená z minulých chyb, kdy jsem třeba nakonec i přepískla své síly. Naplánujete si třeba turné, jenže do toho přijdou jiné nepředvídatelné záležitosti, do toho další neplánované pracovní akce, rodinné starosti, nemoc.. s tím vším dopředu nepočítáte. Je potřeba mít kolem sebe pevný tým lidí, ale hlavní je především poslouchat své vlastní tělo.

Ve čtvrtek začíná vaše turné. Proč startujete v Mladé Boleslavi?
S tím nápadem přišel Jirka Pomeje. Koncerty jsou samozřejmě po celé republice, ale konkrétně k Mladé Boleslavi mám krásný vztah. Za pětadvacet let mojí pěvecké kariéry jsem tady vystupovala opravdu mnohokrát a dá se říct pravidelně. Bude to krásné vzpomínání, tak trochu nostalgie na minulá vystoupení.

Máte pár vteřin do koncertu. Budete nervózní? Bude tréma?
Ta už je!!

Jak se vám to daří léčit?
Potřebuju před takovým koncertem nebýt sama zavřená v šatně, ale být v zákulisí se všemi, kteří se mnou na tom jevišti budou stát. Trému mám většinou už pár dnů před koncertem, to není jen otázka posledních pár minut. To všechno opadne až po několika písničkách. Víte, ale to není jen tréma, je to i určitá zodpovědnost. Za sebe i za svůj velký tým. A abych nezklamala fanoušky. Boleslav je první koncert, musí vyjít co nejlépe. Premiéry jsou ale takové vždycky. Je to hra o nervy, o psychice. O souznění celé kapely, zvukařů, produkce, techniky, tanečníků, vizážistů, stylistů..

To se vám ale muselo tát za ty roky už mnohokrát, to vás snad nerozhodí?
To jo, ty situace přicházejí, ale vždycky vás to nakonec trochu rozhodí, sehraný tým vše ale může dost hodně pozitivně ovlivnit.

Jaké písničky budete divákům v Boleslavi servírovat?
Průřez moji kariérou. Všechny nejoblíbenější hity. A taky kromě jiných nových písní novou písničku Nebe plné červánků. Mám velkou radost, že se tohoto singlu teď prodalo asi 120 tisíc kousků. To je asi pět platinových desek. Ale nejvíc se těším na píseň Ve jménu lásky. O ní je celý můj život.

Prožila jste toho a prožíváte toho dost, tohle období jistě pro vás nepatří k nejlehčím. Co vás žene dál? Touha být nejlepší? Získat dalšího Slavíka?
Být nejlepší to rozhodně není. A zisk Slavíka za tím taky není. Tuhle práci nedělám kvůli postupům na žebříčcích. Dělám ji proto, protože je to můj život. Je pravda, že i moje soukromí je s touto prací bohužel propojené. I když pořád bojuji, aby tomu tak nebylo, prostě to nejde, nemůžu to ovlivnit, není to v mých rukách ani silách. Já se na jevišti cítím moc dobře právě spolu s lidmi, kteří si mne přišli poslechnout. Na jevišti si vytvářím vlastní svět, cítím se tam bezpečně. Takhle se v opravdovém životě necítím.

Vakuová koule?
Vakuum atmosféry si vytvářím spolu s publikem.

Blíží se konec koncertu, chcete v tom vakuu zůstat, nebo už se těšíte na konec?
Na jevišti jsou to sice krásné pocity, ale zůstat v nich samozřejmě nejde. Těším se pak domů, do klidu. Soukromý život pro mne znamená strašně moc – rodina, dítě, to je opravdový smysl života. Jsem přece jen v základu obyčejná ženská, narodila jsem se na vesnici v opravdovém rodinném prostředí. Někdy si říkám, proboha, co já tady dělám, vždyť do téhle branže nepatřím. Láska ke zpívání je ale tak velká, že i ve chvílích, kdy ten tlak ze všech stran je obrovský a já si říkám, že mne to semele, že musím skončit, tak vstanu a zase začnu bojovat. Jsem silně emotivně založený a citlivý člověk a tahle branže je tvrdá džungle. Často si říkám, že se na všechno vykašlu, koupím si někde starý statek a bude klid. Jenže vím, že bych nakonec byla nešťastná.

A co vás nahodí zpátky?
Pauza, zklidnění. V tom množství informací a lidí kolem, intrik, bulváru, se najednou začnete ztrácet sám v sobě. Pomůže jedině určité zastavení a navrácení se zase zpátky k vlastnímu já.

Bojujete s bulvárem?
Snažím se s ním nebojovat, protože jinak je to ještě horší. Někdy je lepší s ním alespoň trochu komunikovat, protože když to neuděláte, vymyslí si všechny informace sami. A boj proti nim je zbytečný. Obrana prakticky není ani co se týče právní cesty, to bych celý život nedělala nic jiného, než běhala po soudech. A vedle toho je taky váš život, ten je potřeba především žít.

Co Beskydy, občas tam vyrazíte?
Občas tam jezdím. Většinou je to spojené pochopitelně s prací. Já jezdím tam, máma zase do Prahy. V Beskydech je krásně. Tam jsou lidé úplně jiní. Tam se cítím doma, mám tam svoje kořeny a ty ze mne nikdo nikdy nevymlátí.

Umíte si představit, že se tam někdy vrátíte?
Ne.

Co byste dělala, kdybyste sekla se zpíváním?
To nevím..

Věříte v posmrtný život?
Ano.

A v minulé životy?
Ano.

Čím jste byla v minulosti?
Až tak se tím nezaobírám. Ale věřím, že něco takového existuje.

Máte k víře nějaký důkaz?
Nedávno zemřel můj otec a já si s ním povídám. Pořád jsem s ním vlastně v kontaktu. Bylo to pro mne šíleně bolavé období, přišlo ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už nemůže být nic horší, než právě je. Vždycky může být ještě hůř a člověk vydrží neuvěřitelně hodně.

Jsou okamžiky, kdy máte výčitky, že jste tatínkovi všechno neřekla?
Ano, ten pocit mám. Ale už nic z toho dnes nedoženu. Dal mi toho opravdu hodně a vždy se mě snažil ve všem, co jsem kdy chtěla, tolik podporovat. On ale odešel s tak nádherným klidným výrazem, že věřím tomu, že odešel spokojený a šťastný. Jako kdyby mi říkal: Teď už jsi natolik silná, že můžu…


Přeskočme zpět k hudbě. Co vás letos kromě turné čeká?
Nyní vychází platinová edice, trojcédéčko s mými největšími hity. S Kájou Maříkem začínáme natáčet desku, měla by vyjít koncem října. Na podzim budu na Slovensku pokračovat ve svém turné. Prázdniny prožiju v Dubaji, kde mne ale čeká kromě odpočinku i práce. Vystoupím na několika show. Tohle vymyslela moje kamarádka Daniela Maxová, která tam už několik let žije a pracuje. Je to nejen šikovná producentka, ale i skvělá kouzelnice. Já jsem ve Spojených Arabských Emirátech jedno naše společné vystoupení už absolvovala a mělo velký úspěch. Je tam velmi vděčné publikum.

Já pořád myslím na ten vás pepřový steak. Přece jen je osm hodin večer. A vy říkáte, že budete ještě pokračovat v jídle?
Potřebuju mít sílu, energii, moje životospráva obsahuje i to, že musím dobře a pravidelně jíst. A pepřový steak? Miluju pepř, česnek, chilli, syrové maso. Ale večer už jen se zeleninou. Potřebovala bych ještě pár kilo zhubnout, abych se cítila opravdu fit. Jenže vím, že při turné půjdou ta kila rychle dolů. Diety, to mně nic neříká, já se vlastně ani nevážím. Především se musím cítit dobře a to poznám na kalhotách a při pohledu do zrcadla. Hlavně nechci být moc hubená, chci mít ženské tvary. V poslední době jsem se rozhodla, že už nechci stále držet věčné diety a být obětí svého povolání, ve kterém hraje i váha důležitou roli. Říká se u nás na Moravě, že psychika je „sviňa“. Tělo si moc dobře pamatuje, že nedostane vždy najíst, začne se bát a všechno, i to málo,co do sebe pak nakonec dostane, si ukládá mnohem víc, než když jí pravidelně. Musí být prostě v klidu, že dostane svoje palivo.

Ale přece jen ten steak na noc?
Moje tělo teď v tomto fyzickém vypětí musí dostat najíst. Před spaním si dám ještě jednu lehkou večeři. Mám zakázáno jít spát v noci hladová.

A co v Beskydech, když si tam dáte něco podobného? Neříkají: Holka bláznivá, co to děláš?
Ne, naopak. Oni jsou rádi, že teď právě hezky papám. Předtím jsem skoro nejedla. Teď přijedu do Beskyd, dám si klobásu, frgál, cokoliv.. Ale jen v tu správnou a určitou hodinu.

A oni nevěří…
Jen se ptají, jak je to možné, že jsem tak štíhlá.´


Být místo zpěvačkou dietoložkou?
Tak to by mne nebavilo.

Sledujete pěvecké soutěže? Třeba teď X-Faktor?
Jen jako kulisu. Večer u televize většinou telefonuju, připravuju si práci, sedím u počítače.

Umíte se vžít do pozice zpěváků v těchto soutěžích, že se najednou postaví před celý národ?
Obdivuji je. Já jsem si tohle prožila a vím, jak obrovská zátěž to je. Přijde bulvár, začíná jim jiný život, který neznali. Umím si představit ten velký psychický nápor. Obdivuji je a držím palce.

Ze SuperStar se moc zpěváků neuchytilo. Myslíte si, že to byli všichni jen rychlokvašky?
Tak se to nedá říci. Člověk musí být ve správnou dobu na správném místě a potkat ty správné lidi. Je to vždycky obrovský kus štěstí. Dneska začínat je ale obzvláště velice tvrdé.

A vy byste to nechtěla zkusit znovu? Znovu začínat?
Ne, ne, ne.