Na opeřence se chodil dívat jako klučina k sedlákovi do Libchavi, kde dříve bydleli. Chodil tam s mladším bratrem, kterého vozil na trakaři.

„Sedlák se na mě obrátil a ptal se mě, co tam chci. Řekl jsem, že bych chtěl taky holuby. On se sebral a několik mi nachytal. Doma jsem se divil, že mi pořád snáší vejce, dal mi totiž samé holubičky,“ zavzpomínal na své začátky Polcer, který je také členem Českého svazu chovatelů ve Mšeně.

Holubi, se kterými začínal, byli kříženci. Ti ale na selských dvorech sloužili jako součást jídelníčku. „Potom jsem měl patnáct let polské rysy, s těmi jsem jezdil dost na výstavy,“ poznamenal Vladislav Polcer, který po mohutných polských rysech přesedlal na plemeno benešovského selského holuba a po dvoře se mu producíruje i několik okrasných pávíků. „Chovatel, od kterého jsem benešováky přivezl, tvrdil, že jsou vyšlechtěni z holubů, kteří zůstali po odchodu Němců z Čech,“ podotkl holubář.

Vladislav pracuje na tři směny, jezdí kamionem do mladoboleslavské škodovky. Nezbývá mu proto moc času na chov jiných zvířat. „Zkoušel jsem i králíky, ale není na to čas. Největší zálibu mám stejně v holubech,“ připomněl Polcer.

Neplechu Vladislavovi dělaly v chovu kočky, které občas nějakého opeřence odnesly v zubech. „Zrovna nedávno jsem seděl na dvoře, když vidím, jak mi kočka odnáší největšího benešováka, sotva ho táhla. Zatleskal jsem, pustila ho a on chudák spadnul ze stráně. Plácá totiž křídlama tak, že si uláme letky a už se od země nezvedne. Naštěstí mu vždycky dorostou,“ říká Vladislav o příhodě, ve které hrála hlavní roli mlsná kočka a dosud žijící holub „pěšák“.

Holubář, který své ptačí kamarády chová v bývalém kurníku, je často pozoruje při zobání. „Sednu si na dvůr, hodím jim slunečnici, tu mají nejradši, a sleduji je, jak se živí. Je to lepší než televize,“ prohlásil Polcer a dodal, že přitom zároveň vybírá, který holub by byl vhodný na výstavu. Vladislava mrzí, že chovatelství nezajímá více mladších lidí. „Většina chovatelů je kolem šedesátky a mladších minimum,“ dodal Polcer.