Do rekonstrukce pivovaru 
s historií sahající do druhé poloviny šestnáctého století se před pár lety pustila skupina pražských architektů, kteří založili občanské sdružení Pivovar Lobeč.

Podle předsedy sdružení Pavla Prouzy byl pivovar opravdu v katastrofálním stavu. To, co nedokázali lidé rozebrat, se už pomalu rozpadalo. „Pivovar v Lobči jsme potkali před šesti lety, když jsme se do těchto míst vydali s manželkou na výlet. Byl zrovna první máj," vzpomíná Pavel Prouza na májovou lásku, která mezi pražským párem 
a rozpadající se památkou rázem vzplála.

Měli štěstí, že se jako architekti s průmyslovou architekturou předtím setkali. Věděli proto, do čeho jdou. „I tak jsme se do toho tenkrát vrhli s velkou dávkou naivity. Jen dva roky jsme se zabývali tím, že jsme z areálu odstraňovali různé nálety, prováděli jsme průzkumy a vyklízeli tuny všelijakého nepořádku, navážek a odpadků," líčí Prouza, 
z jehož slov je znát, že ta námaha na začátku stála za to.

Místní lidé nadšeným architektům zpočátku příliš nevěřili. Není divu, byli třetími majiteli pivovaru od revoluce. Ti před nimi toho s rozpadající se stavbou ovšem mnoho neudělali. „Pro místní lidi se tady jakoby nic nedělo, protože naše práce, kdy jsme pracovali na projektu, nebyla příliš vidět. Mezitím nás oslovili památkáři, kteří stáli o to, aby se z pivovaru stala kulturní památka," pokračuje Pavel Prouza a dodává, že první peníze, které získali z dotačních fondů, investovali do rekonstrukce střech zadního traktu, kde byla situace nejhorší. Ze složitých krovů zůstaly jen zbytky a všude rostly křoviny i stromy.

Novou střechu už má 
i hlavní budova pivovaru. A vloni přibyla i nová okrová fasáda. „I když fasáda není pro zachování památky to nejpodstatnější, rozhodli jsme se, že ji uděláme. Prezentuje celý areál. Málokdo si to uvědomuje, ale industriální architektura je stejně hodnotná jako jiná slohová architektura, kostely nebo zámky. Je to kus historie naší země," je přesvědčen Pavel Prouza.

Na pivovaru se vloni objevila všechna okna i dveře, která stavbě léta scházela. Každý si tak mohl odnést, co se mu líbilo.

„Podařilo se nám sem dostat také první záchod, umyvadlo a sprchu. Roky jsme sem jezdili pracovat, a přitom si tady nebylo ani kde umýt ruce, což je pro někoho nepředstavitelné," připomíná.

Na půdách, kde dříve ležel slad, jsou nyní rozlehlé výstavní prostory a v pivovaru se dokonce schyluje k obnovení výroby piva. „Každý, kdo sem přichází, se na pivo ptá. Takže je potřeba, byť v symbolické formě, opět pivo vařit a navázat na více než čtyřisetletou tradici."

Architektům se podařilo na výrobu piva získat dotaci, takže by do dvou let měla v bývalé stáčírně vzniknout moderní varna a v mladší budově sklepů ležácký sklep. „Nejde jen o záchranu památky, ale také o její oživení, kde bude pivo hrát klíčovou roli," doplňuje Prouza.

Původní recepturu sice neobjevili, ale dozvěděli se, že se v Lobči vyrábělo černé pivo bavorského typu. „Náš sládek Tomáš Fencl chce vařit speciály. Nebude to o levném pivu, které bude konkurovat cenou, ale naopak kvalitou," uzavírá Prouza, jeden z architektů, které čeká do vysněného cíle ještě spousta práce.

Ožívající pivovar si 
v rámci třetího Lobečského happeningu prohlédly desítky lidí, na které v památce a jejím areálu čekaly například prohlídky běžně nepřístupných prostor.

PIVOVAR V LOBČI
Pivovar v Lobči je poprvé písemně připomínám v roce 1586. Jádro stavby pochází z počátku 17. století. Pivovar nechali zřejmě vybudovat tehdejší vlastníci lobečského panství Věžníci z Věžník. Současnou podobu pivovar získal  přestavbou v průmyslový typ parostrojního pivovaru na konci 19. století.