Kliknutím zvětšíteJak vás pořadatelé přesvědčili, abyste vyjel z Prahy koncertovat až do kokořínských lesů?
Přesvědčovat mě nemuseli. Do této krajiny se pravidelně vracím, v dětství a mládí jsem tady strávil dost času v takové krásné roubence s výhledem na Sedlo. A ani teď nemine rok, abych tu nějaké ze svých oblíbených míst nenavštívil. Zrovna nedávno jsem si znovu zajel přes Mělník do Liběchova a Želíz, což je sice úplný okraj CHKO Kokořínsko, ale náladou už do něj zcela jistě patří. Koupil jsem si červenou Ludmilu a šel jsem do lesů.
Čím se bude koncert v šemanovickém kostele lišit od vašich obvyklých vystoupení, třeba s Osamělými písničkáři?
Já jsem se zatím, pokud jde o koncerty, naučil jen dvě věci: že se nesmí podceňovat příprava, ale na druhé straně se člověk nemá nutit do předem vymyšlených věcí, když na ně právě není nálada. Při hraní si počínám spontánně, mám hodně písní, každou jinou, a baví mě používat je v souladu se svým momentálním rozpoložením. Hraní v kostele by se však mělo od všech jiných lišit minimálně tím, že při něm nebudu klít, požívat alkoholické nápoje a řvát na celé kolo. Jinak to asi, obávám se, budu pořád já.
Jako hosta jste si pozval Marka Dusila. Jak se budou vaše sety doplňovat, nebo prolínat?
Marek Dusil je kamarád, spřízněná duše. Známe se dlouho a baví nás potkávat se soukromě i na pódiu, ačkoliv na to písničkaření oba jdeme odjinud. On má takové abstraktnější, lyričtější vidění a rád používá otevřené ladění. Což mají Dusilovi v krvi – vezměte si Márovu sestru Lenku. Je také zkušenější muzikant: za prvé je starší a za druhé vystupuje mnohem častěji než já. Pro mě je muzika koníček, pro něj a jeho kapelu Marek Dusil Blend seriózní záležitost.
Právě jste vydal své básnické „sebrané spisy“. Představíte v Šemanovicích i některé své básně?
To, že mi zkraje letošního roku vyšla kniha Všechna hvězdná znamení, do které jsem mohl shrnout všechno podstatné ze svého básnění za poslední dvě dekády, považuji za zázrak. Jsem na to vážně hrdý, nějak jsem už přestával doufat, že takhle vcelku svou poezii někdy uvidím. Ale o to větší mám ostych před čtenáři a kritikou – zatím mě zaplaťpámbu šetří. Ony jsou ty verše prožité a snad je to na nich znát. Snad se v nich nechlubím cizím peřím a neříkám nic, co se mi nestalo nebo co si nemyslím. Když bude chuť a čas, určitě v Šemanovicích pár básní přečtu. Třeba tu o Řípu, co vypadá jako obrácená vana někde na půdě, takže se v ní nikdo nekoupe…?
Kokořínsko dobře znáte. Také na vás působí jeho magická atmosféra, kterou z vašich zatím slavnějších kolegů obdivoval kdysi třeba K. H. Mácha?
Už jsem zmínil Želízy a vy víte, že kromě toho, že se tu rekreoval Franz Kafka, se nad tímhle městysem tyčí obrovské Čertovy hlavy. Před nějakými 180 lety je vysochal Václav Levý, což je pro mě stejně záhadný symbol téhle části Čech jako Karel Hynek. Když půjdeme na vedlejší stráň, narazíme na jeskyni Klácelku, blanické rytíře a trpaslíky, kteří kují zbroj. Pak stačí seběhnout dolů, dát si v hospodě dršťkovou s domácím rohlíkem a zaplout do protějších hvozdů, kde čeká Harfenice, Had a kaple Máří Magdaleny, o loupežnické skrýši a skále zvané Sedm chlebů nemluvě. To jsou všechno místa, která miluju, a jsem přesvědčen, že liběchovský les (i když ještě bez Levého soch) znal i Mácha, i když je spíše spjatý s krajinou kolem Bezdězu. Tam jsem se předloni po dlouhé době zase vyplazil, málem mě to porazilo, a když jsem popadl dech, četl jsem dětem, co Mácha napsal o zdejší kapli: „A vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky ve tichou noc…“ Ale na Máchův kraj byste se měli zeptat spíše Marka Dusila, ten je na něj expert, jezdí sem na vandr a pak na to balí holky. Je pravda, že nás oba K. H. Mácha celý život přitahuje – nejnověji jsem zhudebnil jeho báseň V chrámu, kterou měl rád E. F. Burian.
Místní lidé v Šemanovicích nyní rozjíždějí bohatý kulturní program - koncerty, výstavy, divadelní představení. Jak jsou podle vás podobné iniciativy pro český venkov důležité?
Kdokoliv, kdo na venkově pořádá kulturní akce a stará se o takzvanou osvětu, je pro mě hrdina. Většinou trvá plus minus pět let, než si publikum zvykne chodit na určité místo. A vydržet to v malých obcích – zvlášť když u nás (Prahu nevyjímaje) volí tolik lidí extremisty nebo blbce, kouká na nekonečné seriály a poslouchá Gotta – je výkon, před nímž smekám.
Jak jste se vypořádal s nedávnou koronavirovou krizí?
Je to kacířská myšlenka, ale svým způsobem mi spadla z nebe. Stihl jsem letos dokončit dva až tři rukopisy, což by se mi při běžném pracovním provozu nemohlo povést. Navíc jsem z minula zvyklý na „volnou nohu“, umím si sám organizovat čas a práci. Nebyl jsem proto tímto stavem zaskočen jako mnozí jiní. A musím říct, že jsem za tu dobu udělal o hodně víc užitečných věcí, než když jako normální zaměstnanec sedím v kanclu na zadku. Ostatně, novinář by na zadku vůbec sedět neměl – ale vysvětlujte to lidem z korporátu.
Obvykle se zabýváte spoustou aktivit - na jaké knihy nebo překlady se mohou vaši čtenáři v nejbližší době těšit?
Shodou okolností se teď blížím do finále se dvěma projekty. Tím prvním je knižní rozhovor se zpěvákem Michalem Prokopem. Na podzim by kniha měla být venku, pro jeho fanoušky to, doufám, bude velká radost. A ve stejné době vyjde i knížka Dvanáct strun Karla Zicha, kterou jsem napsal společně se svou matkou, novinářkou Martou Bystrovovou (první titul, na němž spolu děláme), a odborníkem na šlechtické rody Zdeňkem Hazdrou. Hlavně jsme ji ale připravovali přímo s rodinou a přáteli Karla Zicha, což je velmi vzácné. Ke knížce bude navíc připojeno CD se dvěma desítkami raritních nahrávek ze Zichova archivu. Jen on a dvanáctistrunná kytara – spirituály, balady a blues. Troufám si říci, že ani pravověrní fandové netuší, že po něm zbyly takové poklady.
14
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
