Jak dlouho už se fotografování věnujete a jaké snímky pod vašima rukama obvykle vznikají?
MN: Fotografování se věnuji devátým rokem. Začínal jsem fotografovat na mobilním telefonu, postupem času, kdy se mému okolí zalíbila má tvorba, jsem se rozhodl, že ve fotografování pokročím o krůček dál a pořídil jsem si svůj první digitální fotoaparát. Od tě doby mě fotografování pohltilo naplno. Tvorba netradičních snímků mě naplňovala čím dal tím víc. Začal jsem fotografovat převážně krásy ve svém okolí, strávil jsem spoustu času v přírodě pozorováním divoké i normální zvěře i cestováním a poznávání naší krásné a jedinečné země. Před dvěma lety jsem se začal zabývat netradičním focením ohnivého efektu, které po světě zatím není příliš známé. Člověk přece jen v dnešní době musí být originální, aby si ho okolí všimlo.
PŠ: Fotografování je mým koníčkem už spoustu let. Jsou to dva roky, kdy jsem si pořídil digitální zrcadlovku, teprve od té doby jsou mé fotografie v prezentovatelné kvalitě. Často fotím přírodu nebo se snažím najít nový pohled na prostor, který mě zaujme. Baví mě například takzvaný pohled mravence, kdy se s objektivem až u země dívám jako mravenec na všechny ty ohromné věci kolem.

Jak moc odlišná byla práce na výstavě Ulice, domov můj od vaší obvyklé fotografické činnosti? Kolik času jste tomu věnoval?
MN: S fotografováním portrétů a osob jsem nikdy moc zkušeností neměl, ale byla to výzva, do které jsem šel s chutí. S lidmi bez domova jsem strávil poměrně dost času a měl tak možnost poznat je blíž. Procházel jsem se s nimi naším městem a nakoukl do jejich všedního života a způsobu života, jaký vedou. Velmi mě to zajímalo a jako obyčejného člověka i zaujalo.
PŠ: Byla to poměrně nová zkušenost. Jak tématem, tak i tím intenzivním fotografováním člověka, lidé se totiž na mých fotografiích obvykle vyskytují jen minimálně. Samotné fotografování zabralo zhruba tři dopoledne. Následně jsem podobný čas strávil nad výběrem a přípravami fotografií pro výstavu.

Co bylo na fotografování lidí bez domova nejobtížnější? Překvapilo vás při spolupráci s nimi něco? Zajímal jste se o jejich životní příběhy?
MN: Pro mě tato zkušenost nijak obtížná nebyla. S některými lidmi se znám už z ulice a s jedním jsem dokonce pracoval, naše firma ho zaměstnala jako brigádníky na výpomoc. Při spolupráci s těmito lidmi jsem byl překvapený z jejich životních příběhů, které jsem si jeden po druhém nechal odvyprávět. Je zajímavé, jak rychle může člověk skončit na ulici. Kolikrát je to banální věc, se kterou se vyrovnává mnoho z nás a našeho okolí. Je lehké spadnout úplně na dno, ale těžké je propracovat se a začlenit se zpátky do společnosti. Setkal jsem se bohužel i s negativními věcmi, které mě samotného pobouřily. Z vyprávění jsem se dozvěděl, jak se žije na azylovém domě. Byl jsem udiven, jaké podmínky a pravidla tam panují. Přijde mi smutné, ze lidé si nemohou na své náklady, a to jich nemají mnoho, zakoupit ani malou ledničku, aby si mohli zakoupit potraviny na několik dni dopředu. Z informace, že dostávají rok staré potraviny s ohlasy „buďte rádi i za toto" mi bylo zle. Takováto péče mi přijde to trochu ubohá a smutná. Proč jiní příslušníci našeho státu mohou dostávat desetitisíce a obyčejní, slušní lidé dostanou totální minimum?! Pořádají se veřejné sbírky oblečení pro sociálně slabé, i já několikrát daroval oblečení raději na takovouto příležitost, než aby to šlo na skládku. Měl jsem za to, že když tyto věci a ošacení, které už nepotřebuji, daruji, bude rozdáno zadarmo lidem, kteří je potřebují. Bohužel jsem se od lidi bez domova dozvěděl, že tomu tak není, že si za takové věci musí ještě platit. Je smutné, jak to chodí v naší společnosti.
PŠ: Mile mě překvapila ochota se projektu účastnit a otevřenost lidí bez domova. Zájem o životní příběh každého z fotografovaných a zájem dozvědět se, jak a kde tráví den, mi přišly jako důležitá součást toho, co jsme vytvářeli. Bez toho by bylo velmi těžké a povrchní fotografií zdokumentovat, jak se jim právě daří. Negativně mě překvapily mé předsudky, že s bezdomovci bude velmi obtížná spolupráce, že mohou být opilí a podobně. Nic z toho se nenaplnilo. Nejsou o nic horší nebo lepší než já nebo vy. Prostě jsou, tak jak právě umějí. Ten společný čas vnímám velmi pozitivně. Bavili jsme se tím, co jsme společně tvořili.

Zkuste si představit sám sebe v pozici člověka, který ztratí všechno, co měl. Co byste v takové situaci dělal?
MN: I já jsem se dříve ocitl v situaci, kdy jsem nemohl sehnat zaměstnání a neměl jsem žádný příjem ani nárok od státu na minimální podporu. Nezbývalo mi po čase nic jiného, než zatnout zuby a poprat se s danou situací. Začal jsem jako ten nejobyčejnější dělník na stavbách, postupem času jsem se díky své šikovnosti a přizpůsobivosti propracoval. Da se říci, že dnes mám právě takovéto lidi na starosti.
PŠ: Představa to není snadná, jelikož té pozici předchází nějaký postupný proces. Ten byl důležitou součástí všech jejich životních příběhů. A ten proces také výrazně ovlivní, jak se v takové situaci cítíte, co s tím můžete dělat. Odhaduji tedy, že se můžete omezit na přežití ze dne na den, můžete se snažit dostat se k běžnému životu co nejrychlejší cestou po hernách, nebo budovat po malých krůčcích vše od začátku. Či čekat na spasení okolím. Osobně bych se asi snažil být užitečný, pomoci nějakou prací, kde by to šlo, protože neužitečnost může podvědomě srážet k zemi jakékoli vaše další snažení.

Změnil se po této zkušenosti nějak váš pohled na bezdomovce?
MN: Ano, můj pohled na bezdomovce se částečně změnil. Uvědomil jsem si, že člověk může přijít o vše během jednoho dne, jak vás, tak i mě to může kdykoli potkat. Dnešní doba je nevypočitatelná a člověk se musí den co den prát o svoji lepší budoucnost.
PŠ: Odboural jsem některé běžné předsudky, za to jsem rád. Změnil se mi i pohled na ostatní lidi, jelikož několik z fotografovaných pánů jako bezdomovci nepůsobí. Pohybují se mezi námi, působí zcela normálně, a přesto jsou v dané životní situaci.

MICHAL NEDVĚD
Osmadvacetiletý Michal Nedvěd je mělnický rodák, který své město miluje. Fotografování je jeho velkým koníčkem, jednou by chtěl procestovat svět se svým digitálním kamarádem a začít v tomto oboru pracovat. Rád by lidem ukázal krásy Země, aby si jí vážili tak jako on. Na svých snímcích nejčastěji zachycuje přírodu a zvířata v ní.

PETR ŠŤASTNÝ
Petr Šťastný je počítačový grafik, výtvarník a animátor, mělnický patriot. Fotografování se věnuje už mnoho let, většinou na svých snímcích zachycuje přírodu. Při fotografování se snaží najít nový pohled na prostor, který ho zaujme.

Více o výstavě se dočtete ZDE.