Michal Prokop: I když s Triem pořád hrajeme totéž, bývá každé vystoupení jiné

Jak jste se vypořádal s koronavirovou krizí a souvisejícími zákazy?

Pro můj život to byla zkušenost nepříjemná, protože totální zákaz činnosti jsem ještě neměl ani za komunistů, ale teď jsem si to tedy užil. Tehdy jsem nanejvýš na nějakou dobu nesměl do nějakého kraje, i když mi nikdo nikdy neřekl proč. Bylo to teď velmi nepříjemné v tom, že člověk sice žije v naději, že je to dočasná věc, ale nevíte, jak dlouho to bude trvat, v co se to vyvine, co bude. Mě to zastihlo v momentě, kdy jsem dokončoval přípravy natáčení nového alba, takže jsem aspoň část té doby mohl využít na jeho realizaci. Taky externě učím na katedře produkce na DAMU, ale žádný kumšt, jen mediální politiku a legislativu, což je obor, ve kterém jsem se angažoval, když jsem byl v politice. Bylo to formou videoseminářů, takže jsem se naučil pracovat i s touhle technikou. Ale snažil jsem se vyhnout streamovaným koncertům, protože je to náročné technicky ale především, nemůže to nahradit to, co je na koncertech jedinečné – kontakt s lidmi.

Už několik let pořádáte vlastní letní open air festival Krásný ztráty Live. Na něm se ty události nepodepsaly?

Zasáhlo nás to v tom, že se v březnu zastavil prodej a vůbec jsme nevěděli, jestli ho bude možné pořádat. Teď to vypadá, že bude limit tisíc lidí, takže jsme z ekonomických důvodů museli výrazně omezit program. Kapacita areálu je víc než dva tisíce lidí, což je akorát na to, aby to na plánovaných třech scénách k něčemu vypadalo. Museli jsme to ale bohužel redukovat na jedinou scénu a odříct i řadu účinkujících, s nimiž jsme už byli dohodnutí. Už jsme na ně prostě neměli, ani na technické podmínky, vybavení, aparaturu, světla – je rozdíl, když to děláte na třech scénách nebo jenom na jedné. Zasáhlo nás to, ale pevně věřím, že se podaří naplnit areál tím tisícem lidí, pokud se nezmění podmínky, a že všechno klapne jak má. V rámci festivalu chceme poprvé v předpremiéře představit velký televizní dokument Až si pro mě přijdou, který o mně natočil Jiří Vondrák, a který bude Česká televize vysílat na podzim.

PID míří do dalších částí středních Čech. Tentokrát na Kokořínsko a Dobrovicko

Proč jste si na svůj nadcházející koncert vybral právě Kokořínsko?

Já si nevybírám, kde budu hrát, to má v rukou moje agentura, takže na tom žádnou zásluhu, ale ani vinu nemám. Nicméně tuhle hospodu už znám, protože jsem tam už jednou byl na talk show Ondřeje Suchého. Už je to dost dávno a ani to nemělo s hudbou nic moc společného, mám to v mlhách, ale název Nostalgická myš a to, že je to u Kokořína, to si pamatuju. I to, že se mi tam hrozně líbilo.“

V Nostalgické myši se nyní ve větším rozsahu rozjíždějí koncerty a další akce pro veřejnost. Jak se jakožto člověk, který sám bydlí mimo Prahu, díváte na podobné aktivity, které venkov oživují?

Bydlím už dvacátý rok ve vesnici Velká Dobrá, je to kousíček od Kladna, ale i od Prahy, a navíc na dálnici, takže to není úplně typický venkov. I když jsem tam členem místního zastupitelstva, tak tam nijak nefunguji jako kulturní činitel, který by tam něco takového rozvíjel, tohle není moje parketa. Proto samozřejmě obdivuji každého, kdo na venkově takové věci dělá, navíc právě teď v době po koronaviru. Obdivuji, když se tam hraje dobrá muzika a lidi za ní chodí. A obdivuji i lidi, kteří to dokážou zařídit, jako je třeba Vašek Koubek v jižních Čechách. Vlastně i my něco podobného děláme na našem festivalu – právě takový typ je i David Gaydečka, můj promotér, který tyhle věci umí vymýšlet i realizovat.

Co vás stále baví na vystupování v komornějším triu s Lubošem Andrštem a Janem Hrubým?

Dali jsme se s touhle malou partou dohromady už v 80. letech. Moc se mi líbila deska Capricornus, kde spolu v komorním duchu hrají Luboš Andršt s Honzou Hrubým, a taky album Friday Night in San Francisco, kterou natočili John McLaughlin, Al Di Meola a Paco de Lucía a napadlo mě, že bychom mohli zkusit udělat něco podobného. Od začátku to bylo koncipované jako klubová záležitost do menších prostor, aby se tam hezky uplatnil akustický zvuk, a aby tam bylo i víc prostoru pro nějaké drobné povídání s lidmi. I když to rozhodně není koncipované jako talk show, tak je tam člověk lidem blíž, a taky oba pánové mají daleko větší prostor pro svoje improvizační schopnosti, pro svou virtuozitu. Každé vystoupení je tak úplně jiné, i když hrajeme pořád totéž. Každý koncert je originální, protože ani my nikdy přesně nevíme, jaké to bude a co z toho vyleze. Je to protipól koncertů s Framusem, kde je plný zvuk a osm lidí na jevišti, pevné aranže, zatímco tohle stojí na poněkud jiném repertoáru, který vlastně až tak moc neobměňujeme, ale změna je v tom, jak to každé představení dopadne.

Noční party na pískovně v Mlékojedech skončila tragédií

Oproti svým vrstevníkům vypadáte mnohem více fit. Čím se udržujete v kondici?

Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí, možná je to v tom. Ale že bych se udržoval fyzicky v kondici nějakou sportovní nebo tělovýchovnou aktivitou, jako se třeba říká, že to dělá Mick Jagger, tak to rozhodně není můj případ. Takové věci nedělám, se sportem jsem se nikdy nijak moc nesblížil. Ale samozřejmě se tělesná schránka nějak udržovat musí, mně bude za necelý měsíc čtyřiasedmdesát, takže ta moje už něco pamatuje, a nevyhnu se sadám prášků, které do sebe pravidelně musím ládovat. Ale doufám, že se zatím konec neblíží. Myslím si, že důležitá je hlavně práce, činnost, která mě udržuje. Snažím se vždycky, když se proberu z ranních depresí, a rozhýbu organismus, dělat nějakou práci. Teď je mým hlavním úkolem deska, kterou bych rád dokončil do konce roku, aby vyšla napřesrok.

Na co se na novém albu mohou posluchači těšit?

Rozhodně nemám ambici něco totálně změnit, podle mě to už v tomhle věku ani nejde. Točím to se svou kapelou Framus Five, ale změna je značná v tom, že můj autorský tým se bohužel výrazně ztenčil, protože už nežijí ani Pavel Šrut, ani Petr Skoumal., Musel jsem hledat nové texty, protože jsem zvyklý pracovat na již hotové, a já je bohužel psát neumím, to mně pánbůh nenadělil. Trvalo mi to dlouho, protože předchozí deska vyšla už skoro před osmi lety. A já nejsem schopen si každý den říct: dneska začnu něco psát, vždycky musí přijít nějaký impuls, který mě k práci dožene. Nakonec jsem dostal jeden text, který to ve mně celé vyvolal, takže jsem si sedl a za dvě hodiny jsem měl vymyšlenou písničku a pak začal znovu točit demosnímky, které dneska už vyrábím tak, že si všechny nástroje natočím doma, aby to už znělo skoro jako s kapelou - samozřejmě nejsem hráč na úrovni těch lidí, které mám v kapele - ale stačí to na to, aby byla jasná představa, jak to má vypadat.

S kým tedy nyní nově spolupracujete?

Ten text, který to celé vyvolal, mi napsal Tomáš Roreček, který dělá spíš do popíku. Poslal mi text, takové dada, který ve mně vyvolal chuť něco udělat. Jsou tam i věci od Michala Bulíře, jednu písničku mi dal Martin Němec z Precedensu, zase jsem zhudebnil jednu básničku Jiřího Žáčka, se kterým jsem dělával v 80. letech, a takhle jsem poskládal dohromady sedm věcí, a začaly se k tomu připojovat další. Třeba i jedna starší od Luboše Andršta, jeho původní instrumentálku jsem se rozhodl nazpívat se starým Šrutovým textem. Zbyla mi i jedna od Skoumala z natáčení minulé desky. Nebyli jsme s tím tehdy schopni nějak hnout, až teď to přišlo. Ta deska bude hodně pestrá, protože tam jsou věci rockové i jazzové.

Imaginárium bratří Formanů je plné tajemství, které čeká na objevení

Kromě již zmíněného dokumentu se právě dokončuje kniha rozhovorů, kterou s vámi pro nakladatelství Galén připravil Michal Bystrov. Jaké to je, zpětně se po letech dívat na svůj dosavadní život?

Za svůj život jsem dal spoustu všelijakých rozhovorů, které zpětně mapovaly moji kariéru. Člověk pořád znovu a znovu vzpomíná a nějakým způsobem znovu a znovu formuluje totéž, ale ono to nikdy totéž není. Navíc takhle podrobný a dlouhý rozhovor, který má zatím v nynější verzi 150 stran, jsem zatím samozřejmě nikdy nedělal. Je tam spousta prostoru věnovaná i nehudební části mého života, ta politická, což je zhruba 11 let působení na veřejné scéně – v parlamentu, na ministerstvu, je to tam popsané dost dopodrobna i s věcmi, o kterých jsem zatím nikdy nemluvil. Třeba se teď mohou jevit jinak než tehdy. Michal Bystrov tam dal i poměrně rozsáhlou pasáž, kde cituje moje různá vyjádření, chronologicky v různých letech. A najednou s překvapením zjišťuji, že jsem některé věci, které v tom rozhovoru popisuji, tenkrát viděl dost jinak. A taky se tam vyjadřují někteří kolegové, nejen muzikanti, kteří popisují i některé scény, na které jsem úplně zapomněl, nebo si i je pamatuji trochu jinak. A samozřejmě se věnujeme i šestnácti letům mé televizní dráhy, pořadům Nic ve zlým a Krásným ztrátám.

Jak si sám ve svých očích při tomhle pohledu zpět vycházíte?

Jsou tam i různé rodinné věci, a některé jsou nepříjemné, protože můj život nebyl jednoduchý a jeho linka nebyla úplně přímá. Nebyl jsem žádný hrdina, takže tam mám i období, na které zrovna moc pyšný nejsem, ale vyhýbat se tomu nechci, protože by to nebylo fér. Takže mám pocit, že to tam je všechno tak, jak já si dnes myslím, že to opravdu bylo.