Mělničtí divadelníci míří do Masarykova kulturního domu s reprízou své úspěšné zpěvohry Libushe. Podle režisérky Milady Hluštíkové ji tam představí ve středu 25. dubna od 19.30 hodin. A hned v následujícím dni si návštěvníci mělnického divadla Novanta od 19 hodin užijí jejich další hru Dva na kanapi.

O čem Libushe vlastně je?
Všude uvádíme, že je to zpěvohra na motivy Starých pověstí českých, je to ovšem naprosto volné. Vyskytují se tam nějaké historické postavy, jako je Libuše, Krok, Teta, Bivoj nebo kanec – to je velmi důležitá postava A potom jsou tam také amazonky, které tu sice dříve nebyly, ale ve hře žijí někde za Řípem. Je to taková ukázka života na tvrzi Vyšehradě, v době, kdy se ujala vlády Libuše. Je to naprosto volné, lehounké, jsou tam nádherné písničky.

A kolik diváci uvidí herců?
Hraje v tom asi jedenáct lidí ve věku od šestnácti do dvaadvaceti let, a pak také děti ze Mšena a Mělníka, těch bývá asi patnáct. Udělali jsme pro děti takový minispolek ve Mšeně a potom jsme je přetáhli na Libushi, mám totiž ráda, když je na jevišti spousta lidí a hlavně dětí.

Vraťme se na začátek, kde se Libushe vůbec vzala, koho to byl nápad?
Celé to napsal Radek Šlangal, původně pro svou třídu na školní představení. Pak mě k tomu přizval do školy, když to připravoval. Tak se mi to zalíbilo, že jsem řekla, že to vezmeme do divadla. No a potom, za nějaký ten měsíc, jsem to vytáhla ze šuplíku. Myslím, že to byl šťastný počin.

Je to stále původní, nebo jste to upravovali?
Nechali jsme to tak, jak to bylo. Bylo by mi líto každé věty, kterou bychom vynechali. Jen konec jsme trochu upravili, aby to bylo dynamičtější, ale jinak jsme to nechali úplně v původní podobě, nerada bych něco měnila. Je to psané jazykem náctiletých a kostýmy jsou úplně jednoduché, nechtěla jsem z toho dělat divadlo na divadle. Řekla bych, že to jsou takové studentské hrátky. Jsem do toho zamilovaná, musím to pořád chválit…

Kdy jste začali zkoušet?
Vloni v březnu. Nabrali jsme lidi, vzali jsme děti z dětského souboru a přes léto jsme to dali dohromady. Premiéru jsme měli na začátku listopadu v mělnickém Masarykově kulturním domě, věnovali jsme ji šedesátému výročí spolku.

A jaké byly zkoušky, šlo to všem dobře?
Nejdříve jsme udělali kostru s hlavními postavami, naučili se dialogy, písničky, pak jsme přidali děti. Ty to tam doplňují, aby bylo jeviště plné, aby to prostě žilo.

Vím, že už jste se s Libushí ukázali třeba ve Mšeně, byli jste i jinde?
Už jsme hráli třikrát, v Mělníku, ve Mšeně a v Praze. Brzy se chystáme do Dobrovic, pak Libochovic a na podzim bychom chtěli pokračovat po dalších štacích v republice. Chtěla bych to přihlásit někam na přehlídku, aby o našem souboru zase někdo věděl. Kdysi jsme měli velice dobré renomé, protože jsme měli skvělého režiséra Láďu Dědka. Před deseti lety, když zemřel, jsme přemýšleli, jestli máme vůbec pokračovat. Ale jedeme dál.

A jakou roli jste si vlastně vybrala vy?
Hraju hlavní amazonku. Ale tuhle roli jsem si nevybrala, Radek řekl, že to budu hrát, asi jsem nejlépe splňovala požadavky na ráznou babu, takovou sekýrnici.

A jaká je na Libushi kritika?
Od „znalců" jsme dostali za ucho. Jsou úplně roztrpčení tím, co jsme přivedli na jeviště, říkají, jak děcka vůbec neumějí hrát, jak se mají nejprve naučit základní pohyby na jevišti a tak dále a tak dále… Daleko větší je ale skupina těch, kteří nám řekli, že je to úžasné. I na posledním představení v Praze nás pochválili a slíbili, že nás budou všude doporučovat.

Podle mě by to skvěle vypadalo v nějakém přírodním divadle…
Právě to bych chtěla, protože si myslím, že do přírody by to patřilo úplně nejvíc. Takže budu shánět nějaké letní festivaly nebo něco podobného., myslím, že venku bychom klidně mohli hrát. Uvažovala jsem i o zámku Houska na nádvoří, kde je to také krásné.

Jak dlouho chcete Libushi hrát?
Když seženeme štace, chci, abychom to hráli hodně, všichni a hlavně děti si to zaslouží. Jsou všichni skvělí, i menší děti, je úžasné, jak se chovají, jak chápou situaci. Jsou to všichni úžasní herci, nemohu si na ně stěžovat. Už si zvykli i na to moje hulákání, dali mi dokonce i píšťalku, abych je stavěla do latě.

A na závěr mi ještě řekněte, kde hrajete nejraději?
Určitě v Mělníku, je to prostě doma. Vždycky se nám tady hrálo dobře, mělničtí diváci jsou vychovaní, slušní a umějí ocenit. V Mělníku nás lidé nezklamou, vždycky přijdou. A město nás také podporuje, díky čemuž soubor vůbec může existovat.
 

Milada Hluštíková
Žije v Mělníku, kde je už přes třicet let členkou Nového divadla Mělník. Její první rolí byla Káča z pohádky Hrátky s čertem. Už jako malá hrála improvizované divadlo pro kamarády z ulice v Lanškrouně, odkud pochází. Tam také zpočátku chodila do divadelního kroužku. Nyní společně s Ivanem Neubauerem režíruje, ale říká o sobě, že je spíš manažer.