Sklářka Jana Voldřichová právě dokončuje pamětní desku s portrétem herečky a zpěvačky Ljuby Hermanové, která bude slavnostně odhalena příští pátek v Neratovicích.

„Když mě Ivan Fried oslovil, nevěřila jsem, že to vyjde," popsala své první setkání s ředitelem společenského domu. „Na vše byl velký spěch, jeden den jsem dostala zadání a druhý den už mi volal, jestli to mám hotové. Nejdříve se měla dělat jen deska s písmem   s tím, že portrét by mohl následovat později, až získá město peníze. Ale k mému velikému překvapení byl městem schválen celý návrh, a já si tak na sebe upletla pořádný bič. Kdybych to navrhla v bronzu,  už by bylo hotovo," poznamenala.

Její první uměleckou školou byla Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově. „ Moc mě bavilo kreslení, navíc to bylo blízko, tak jsem šla na přijímačky. A bohužel jsem je udělala až moc dobře," vzpomínala na své začátky u skla. „Dali mě totiž na technický obor, dnes se tomu říká design, tehdy jsme byli lustráci. Takže místo toho, abych stála u stojanu a kreslila, stála jsem u izisky a rýsovala, a místo modelování a malování jsem pilovala, svářela a vrtala," popsala svá středoškolská studia, která ji nijak zvlášť nebavila a lásku ke sklu ji rozhodně nenaučila.

K té ji přivedl až Vladimír Kopecký, který Janu učil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kam se napočtvrté dostala. „On je velká osobnost, právě díky svobodě, kterou mi poskytl, jsem cestu ke sklu našla. Studovala jsem těsně po revoluci, byla to skvělá doba. Po šesti letech na vysoké jsem odjela na postgraduál do Pekingu v Číně. Když jsem se vrátila, začali jsme s Romanem hledat nějaké stálé bydlení," dodala, a plynule tak do svého životního příběhu zařadila svého manžela a otce svých dvou dětí Haničky a Hynka, se kterým se seznámila právě na vysoké škole.

Po dlouhém pátrání se nakonec usadili v Korycanech, ačkoli zejména mužská část rodiny nebyla ze středočeské kotliny nadšená. „Romanovi se tady ze začátku vůbec nelíbilo, že prý jsou tu jsou nemalebné a nudné roviny," práskla na svého muže se smíchem.

Po slibně se rozvíjející kariéře začínající umělkyně, kdy Jana úspěšně absolvovala několik prodejních výstav svých děl, přišel útlum. Dvojice se totiž rozhodla založit rodinu. „Když jsem byla doma s dětmi, vůbec jsem nepracovala, ten vlak jsem prostě zastavila," přiznala sklářka. „Dělala jsem třeba jen na zahradě, kde jsem ladila barevnost květin v záhonu," prozradila.

Dostat se poté zpátky do umělecké branže nebylo snadné. Momentem, který ji nakopl, bylo vytvoření sochy její dcery Haničky. „Dělala jsem ji čtyři roky! Až když jsem ji dokončila, najednou to bylo snadné a já se konečně pohnula z místa. Pak už následovala kontinuální práce na výstavě, kterou jsem následně vyvezla do Německa," popsala obnovení své kariéry umělecké sklářky.

Jana Voldřichová ale nepracuje pouze se sklem. Dělá také výrobky ze dřeva, bronzu, litiny, drahých  i levných kamenů nebo třeba z kostí. „Ty se shánějí na jatkách. Prostě tam přijdete a řeknete, že chcete jednu stehenní…" zasmála se. „Dobře se dělá taky z paroží, ale zrovna tohle, mušle a kosti strašlivě páchnou, když je vyvařujete. Udělat to ale musíte, bez toho to nejde," vysvětlila žena, která podle jejího manžela nic nevyhodí. „Je pravda, že máme plné kůlny nejrůznějších věcí," připustila. „Ale třeba se ještě někdy můžou hodit, ne?" položila řečnickou otázku.

Ačkoli v těchto dnech pracuje Jana na konkrétním díle s konkrétní, předem danou podobou, obvykle upřednostňuje naprosto odlišný průběh práce. „Většinou něco začnu a od toho se to téma samo odvine. Nikdy nemám na začátku jasnou představu, jak to bude na konci vypadat. Zkrátka jedu naostro," řekla, „klidně se pak může stát, že v průběhu práce z toho vznikne něco úplně jiného, než s čím člověk začínal."

Nejčastěji navíc Jana pracuje večer a v noci, přes den má spoustu jiných povinností. „Dělám taxikáře dětem, zařizuji nejrůznější věci, pořád něco vyzvedávám… Dny jsou pro mě strašně rozházené a těžko se pak zapracovávám. Jsem proto taková noční můra, do dílny přijdu v devět večer a jsem tu do tří," přiznala.

Ačkoliv má Jana Voldřichová svobodné povolání, volného času má i díky dětem, na které je nemálo pyšná, pramálo. Když už si ale nějaký přece jen vyšetří, věnuje ho zahradě nebo cvičí tai-chi, čímž tuží tělo i ducha.

VIZITKA
Jana Voldřichová se narodila před čtyřiačtyřiceti lety v Kutné Hoře, pak bydlela v Sázavě a nakonec  se rodina přesunula na sever Čech. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, a pak se i s přítelem přesunula do Korycan, kde žijí dodnes. Je vdaná, její manžel Roman Hudziec je malíř a hudebník, vede kapelu 5kg. Mají dvě děti, Hanička chodí do páté, Hynek do třetí třídy. Domácnost s nimi sdílí ještě kočka Teta.