Populární dvojice Michael Janík a Miroslav Paleček koncertovala ve čtvrtek v jazzovém klubu společenského domu. Písničkáři jsou oblíbení i pro jejich pojetí skladeb. Téměř všechny jejich písničky jsou hudebními anekdotami, nebo parodiemi na známé odrhovačky. Jak se muzikanti cítí v roce své profesní čtyřicítky, jsme si povídali s Michaelem Janíkem.

Kolik let už společně hrajete a zpíváte?
Letos už čtyřicátý rok. Blíží se naše kulaté výročí.

Jak ho oslavíte?
Už jsme ho částečně oslavili vydáním nového alba. Supraphon nám učinil poměrně velkorysou nabídku, takže jsme připravili cédéčko se čtyřiceti písničkami. Je na něm průřez naší tvorbou. Dalo by se o něm říci, že jakýmsi hudebním životopisem naší dvojice.

Když jste začínali, rozhodli jste hned pro folk, nebo jste se k němu dostali přes jiné hudební žánry?
První písničky které mne oslovily, byly z repertoáru Boba Dylana, protože jsem rozuměl textům. Měl jsem v té době rád - jako spousta ostatních - Beatles. Jenže to mi bylo teprve šestnáct let a skoro nic jsem nic neuměl. Takže jsem napřed začal studovat hru na kytaru. Navíc se přiznám, že slovo „folk“ nemám moc rád. Líbí se mi spíš výraz „písničkář“. Protože podle mne je písničkář ten, kdo si sedne a napíše slova a melodii. Ten, kdo jen přebírá cizí skladby, by se písničkářem neměl nazývat.

Jak si v dnešní době podle vás stojí česká folková scéna? Někdo říká, že pomalu vymírá, jiní zase, že je věčná …
Pokud by se měla rozpadnout, tak by to samozřejmě bylo špatné. Ale já si nemyslím, že je situace až tak hrozná. Folkaři a písničkáři mají jednu obrovskou výhodu proti jiným kapelám ostatních žánrů. Nepotřebují k vystoupením Sazka Arénu, ani pět kamiónů s aparaturou. Nemají problémy se zvukem, mohou hrát v nejrůznějších klubech, divadlech, na maličkých scénách pro menší počet posluchačů.

Proto jsou životaschopní i pod tlakem popu?
Ano a také proto, že mohou hrát i ve vyšším věku. Sedět na židli u mikrofonu není tak fyzicky vysilující, jako běhat po scéně coby rocker. My můžeme hrát do té doby, dokud udržíme kytary (smích). Ale důležité, je, že i mezi písničkáři probíhá výměna generací. My dva, nebo bratři Nedvědovi, už jsme vlastně dědkové. Ale před pár lety se objevila nadějná a úspěšná Radůza, která je šansoniérkou, ale jako jiní je nezařaditelná, protože je svá. Takže do naší široké písničkářské rodiny patří. A objevují se další. Proto věřím, že písničkáři nejsou na ústupu.