A rozhodně bylo na co koukat. K vidění totiž nebyly pouze všeobecně známé prošívané deky, které jsou vytvořené z jednotlivých obrázků, ale také nejrůznější hračky, látkové pexeso či velikonoční ozdoby.

Věra Zoulová, patchworkářská lektorka, je na své kolegyně náležitě hrdá. „Naše ženské jsou strašně šikovné. Navíc si dobře rozumíme, sedly jsme si," popsala svůj vztah k dámám, které navštěvují neratovický Klub patchworku. Ten přitom nefunguje nijak dlouho, vždyť kurz samotný byl otevřen teprve loni v září. „Kurz jako takový už ale nepořádáme, není totiž třeba. Scházíme se každé pondělí od šesti hodin večer a myslím, že všechny už jsme zhruba na stejné úrovni," upřesnila Zoulová a dodala, že do klubu v současné době pravidelně chodí zhruba devět členek. „Bylo nás i víc, ale některé nemají v pondělí čas nebo jsou zaměstnané, zkrátka se jim to nehodí," mírně si povzdychla.

Na společných setkáních si místní patchworkářky práci rovnoměrně rozdělují. Začínají různými bloky, z kterých později vznikne menší či větší deka. Nápadů přitom mají stále dost. „Inspiraci bereme třeba z jednoho německého časopisu, který se bohužel dost špatně shání. A teď v dubnu bude v Praze mezinárodní výstava, tam se určitě vydáme. Budeme fotit, sledovat nové trendy a nakupovat. Bohužel patchwork není zrovna laciný koníček, určitě to bude stát dost peněz," poznamenala Věra Zoulová.

Výrobky, které dámy z Klubu patchworku vytvoří, prozatím nemají žádný další účel. Zůstávají buď v domě dětí nebo si je berou jednotlivé členky klubu domů. To se však podle slov Věry Zoulové možná brzy změní. „Napadají nás různé charitativní akce, kde bychom mohly naše výrobky vydražit, zpeněžit a utržené prostředky pak věnovat na dobrou věc. Nicméně zatím je to všechno ve fázi úvah, teď ještě nic konkrétního neplánujeme," přiznala lektorka, která je zároveň hlavním tahounem patchworkářského klubu.

Jeho členky by se přitom rády setkaly se zkušenějšími kolegyněmi z podobného spolku, jako je ten jejich. „Moc bychom si přály sejít se s mělnickými patchworkářkami. Nevím, jak by to vnímaly ony, ale nám by to hodně dalo. Jsou to šikovné ženské, už měly i plno výstav, dokonce se účastnily i té velké mezinárodní. My jsme proti nim hrozné amatérky," přednesla Zoulová své velké přání.

Staré panenky se mi líbily vždycky, jen jsem neuměla udělat hlavičky, říká Yvetta Holanová

Na patchworkářské výstavě mohli návštěvníci vedle prošívaných dek zhlédnout také plno hraček, zejména pak panenek. Autorkou naprosté většiny z nich byla milovnice starých hraček Yvetta Holanová, která se o svou zálibu ráda podělila s každým, kdo byl ochoten naslouchat jejímu zanícenému vyprávění.

První panenku vyrobila před zhruba dvanácti lety poté, co se zúčastnila speciálního kurzu k tomu určenému. „Vždycky jsem to chtěla umět, ale nikdy jsem nevěděla, jak udělat hlavičku. A pak jsem čirou náhodou na vánočním trhu v Praze potkala dámu, která mi prozradila, kde se to můžu naučit. Dala jsem tedy na její radu a už mě to nepustilo," přiblížila Holanová své začátky ve výrobě ručně šitých hraček a vzápětí se pustila do popisu toho nejtěžšího, co se na panence musí vytvořit: „Hlavička je vlastně dvojitá a její výroba trvá nejdéle. Ten první základ musíte hodně napěchovat, aby byla hlavička dostatečně tvrdá. Já je plním ovčím rounem. Pak ji vytvarujete provázkem a přes to našijete druhou, konečnou vrstvu. Do té pak našijete nebo napícháte vlásky," vysvětlila Holanová.

Žena, která má doma třígenerační rodinu zlatých retrívrů, ovšem nedělá jenom panenky. Její srdeční záležitostí je postava Krtečka, která jako kdyby z oka vypadla slavnému krtkovi z pera Zdeňka Müllera. „Je celý ručně šitý, dělala jsem ho v Kladrubech v rehabilitačním ústavu, kde jsem byla dva měsíce. Hračky jsme tam šili jako určitou formu relaxace, tahle mi zabrala takových třicet hodin práce," prozradila Yvetta Holanová. „Ještě mám doma podobného psa, ale ten můj nejmladší živý prďola se k němu dostal a trochu mu ožužlal čumáček, tak ho musím opravit," dodala se smíchem.

Své výrobky má zanícená patchworkářka schované doma v krabici, právo být vystaven má vždycky jenom nejnovější výrobek. Občas něco rozdá mezi známé, ale hodně si vybírá, komu kterou hračku nakonec dá. „Měla jsem hodně nabídek, že by někdo chtěl nějakou panenku pro své dítě. Jenže ty děti k tomu nemají vztah, pokud jejich maminka doma sama nešije. Podívají se na to a panenka poletí do kouta, v horším případě po nějakém čase dokonce do popelnice. Své věci proto dávám jenom lidem, které znám a vím, že práci, kterou jsem do toho vložila, skutečně ocení," uvedla Holanová.

Hned však přiznala, že nedávno šila myšky pro celou mateřskou školu. „Kamarádka tam měla syna a zrovna slavili Mezinárodní den dětí, tak mě poprosila, jestli bych pro ty děti něco neudělala. Takže nakonec každé dítě dostalo jednu barevnou myšudu. A já si taky jednu nechala, na památku," prozradila na sebe žena, která má každý ze svých výrobků pojmenovaný.

„Tohle je Adam, můj první chlapeček," představuje velkou panenku plněnou pískem, která je těžká a velká jako živé miminko. „Už ho musím převléknout, tyhle dupačky se prý dneska už nenosí. Však jsou taky po mojí dceři!" zasmála se a hned přešla o kousek dál. „A tady jsou Augustýn Kohoutek a Klementýna Slepičková z Kurníkovic Lhoty," ukázala na dvojici látkových slepiček, které okupovaly jeden z okenních parapetů. „To jsem vymyslela včera," přidala tiše.

Yvetta Holanová by si přála dál rozvíjet své umění a zrealizovat všechny nápady, které má v hlavě. „A těch je hodně," upozornila. Zároveň by chtěla své výrobky ukázat na nějaké větší výstavě. „Doteď jsem měla jenom jednou vystavený betlém v místním společenském domě, kde se zrovna odehrával vánoční koncert," posteskla si.