Kliknutím zvětšíteJak se ti zpívá s rouškou?
S rouškou jsem nezpíval ani náhodou. Nejveselejší na tomhle období je, že jsem už dlouho nehrál tolik, jako za stavu koronaviru. Tahle situace totiž nahrávala různým přenosům on-line bez lidí, takže jsme natočili docela hezký pořad v bývalém divadle Minimax v Litoměřicích. Staré věci, které bychom jinak určitě nenatočili. Pro mě na tom období bylo krásné, že jsem se nemusel dívat do diáře a nic stíhat. Ale zpět k otázce: zpívám bez roušky.
Bude to první koncert po dlouhé přestávce. Čím se bude lišit od těch předchozích, a jaké hygienické předpisy a rozestupy budete muset dodržovat?
Co se má stát, to se stane. Už jenom to, že to někdo tak brzy zorganizuje, je odvaha. Vzhledem k tomu, že naše kapela je složená ze starců oprýskaných jako zeď, kteří hrají hudbu dnes už historickou, může si nás ten, kdo půjde okolo, sám "omítnout" a přihodit si maltu, aby tu zeď zahladil. Snad to bude venku a bude hezky, když je to první oficiální věc pod hvězdami. Žádné speciální nařízení jsem nevydal. Přirozené rozestupy na pódiu máme už léta, ale už kdysi jsem zakázal hrát v trenýrkách a sandálech, i kdyby bylo horko. Ani Jimi Hendrix nikdy nehrál v trenkách, to by vypadalo divně.
Máte za sebou dlouhé koronavirové prázdniny. Měl jsi vůbec někdy v životě takhle dlouhou pauzu od veřejného hraní?
Nikdy se mi to nestalo, ale hrozně se mi to líbilo. Rád jsem si totiž odpočinul od ježdění. Jinak se pořád honím jako pes za vlastním ocasem. Samotné hraní mě baví, ale ježdění, to je pro mě mor a ten největší svízel.
Vždyť vy zase až tak daleko nejezdíte…
Nejezdíme, ale i to mi stačí. Vadí mi tohle, a taky alkohol. Dobíjet se pak zpět do reality, to je pro mě těžké. Tohle bezčasí mi vyhovovalo, protože to byla chvíle zklidnění. Dokonce jsem v práci z vlastní iniciativy vyfasoval barvu, vzal váleček a začal malovat zdi skladu divadla, které nikdo nevymaloval od roku 1970. Byla to pro mě taková tichá modlitba.
Jak se těšíte do Šemanovic?
Když jsme v roce 2001 vydali zatím předposlední desku Ostrov, tak nám ji v Mělníku na náměstí pokřtil Ondřej Suchý, který v Šemanovicích bydlí, a pak jsme se tam i za ním vydali a párkrát si tam zahráli. Vždycky to bývá kuriózní, protože tam dochází k nečekaným setkáním – objeví se tam totiž různí lidé, které znám třeba z Prahy, a najednou zjistím, že jsou někde v tom kraji zakutaní. Už jen kvůli těmto setkáváním se do Nostalgické myši hodně těším.
Jak neseš přerod z umělce v "nejlepších" letech v zasloužilého pamětníka?
S lehkostí baletky. Všechny staré máničky se už někam zatáhly – buď jsou mrtvé, nebo jen sedí na zahrádce a nikam už nejdou. Samozřejmě v hlavě taky cítím, že se něco děje, za život jsem toho vylámal hrozně moc, ale mávnout rukou nad těmi promarněnými dny i nocemi by bylo smutné. Pořád si snažím dělat nějaké zápisky nebo básničky, trošku je piluju, trošku taky maluju. Každý den si ten svět snažím dělat trošku lepší.
Takže máš pocit, že se neměníš?
Snažím se neměnit, a moc práce mi to nedá. Vzhledem k tomu, jak protéká čas a jak tu naši starou zeď ohazují, už jsme pro fůru lidí nepochopitelní, ale my hrajeme, jak nám zobák narostl. Nic nového od nás nikdo ani nemůže čekat. Je to svěží závan starých dob, to je celé.
V jedné recenzi na vaše zatím poslední album vás charakterizovali jako "nikdy nedoceněné seskupení". Cítíš se být nedoceněný?
Na to mám úplně jednoduchou odpověď: my jsme docenění až příliš. Lidi na nás pořád chodí. Já jsem nikdy v životě nikomu nezavolal, abych si někde mohl zahrát. Z toho bych měl hrůzu. Protože když někam jedeme hrát, tak ti lidi musí vědět, na co jdou. Bylo by strašné, kdyby šli na nějakou "legendu". Ale je pravda, že tady v mělnickém regionu jsme nějaký zásah udělali, a sám tomu dodneška nerozumím.
Co podle tebe způsobuje, že míváte plno?
Možná to bude upřímností. Tím, že to není hrané, vykalkulované. My si jako kapela na svou pozici nestěžujeme. V práci mám kolegu Davida Fikrleho, který hraje s Tonym Ducháčkem a Garage, a když vidím ty štrapáce, které musí jezdit, tak jsem rád, že mě toho pánbůh uchránil. Mně stačí, že si objedu jenom tenhle kraj. Já mám v hlavě takový šrot a blázinec, a to všechno dávám do pláten a do zvláštních vrstev… Ony ty naše písničky jsou poskládané z malých mikropříběhů, kterým někdo nemusí rozumět, ale lidi si to přes svůj jiný vesmír rozkryjí, nebo se jim tam aspoň zalíbí nějaký moment, a tím, že to není hrané, tak to berou. A navíc jsem tady doma, takže si na svou pozici nestěžuji, a měnit na ní nic nechci.
138
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
