Svou čtvrtou knížku laděnou do sci-fi, která je určena dospívajícím čtenářkám, teď představuje v rámci projektu Celé Česko čte dětem.

Po třech knížkách pro dospělé čtenáře jste napsala román pro mládež. Kde se vzal ten nápad?
Kdysi jsem napsala povídku, ze které knížka V průšvihu vychází. Spisovatelka knížek pro děti a mládež Ivona Březinová mi tehdy řekla, že se jí nápad líbí a měla bych ho rozvinout. Měla jsem představu, jak bude příběh pokračovat, ale trvalo mi skoro deset let, než jsem se do toho pustila. A bavilo mě to, je to trochu sci-fi, tak jsem mohla pustit fantazii z uzdy.

Jaký je děj knížky V průšvihu?
Hrdinkou je třináctiletá Lola, není to ale člověk, pochází z národa Cerků, jejichž svět je také na Zemi. Je to jiná společnost než lidská, přísnější. A zvláštní, u nich je módou dávat dětem jako dárek lidské miminko. Když ho dostane Lola, ze začátku je to pro ni něco jako věc, chce se jako každá dívka v jejím věku především bavit. Její maminka ale chce, aby se o miminko, které si přála, starala sama, nechá ji v tom. A vztah Loly k miminku se postupně mění.

To je jediná linie příběhu?
Důležitý je tam i vztah Loliných rodičů, který není ideální. Stejně jako v našem světě, kde hodně dětí vyrůstá v neúplných nebo problematických rodinách. A nemohla jsem čtenářky zklamat, také Lola má svou lásku, o rok staršího Cerka. Spolu pak zažívají dobrodružství. ⋌…3

Jaké knížky jste četla vy v dětském věku?
Jsem vášnivá čtenářka, odmala miluju knížky. Už jako tříletá jsem si říkala zpaměti Polámal se mraveneček s leporelem v ruce, jako že si čtu. Kolem šestnácti let jsem měla ráda české autory sci-fi, například k Josefu Nesvatbovi jsem měla blízko. Později jsem hltala romány Vladimíra Párala nebo Geralda Durella, protože mám ráda zvířata a legraci.

A teď?
Při odpočinku si ráda čtu detektivky, mým oblíbencem je Arthur Conana Doyle a jeho Sherlock Holmes. Ale i historie je pro mě detektivkou. Když však píšu historickou knížku, která je na hranici skutečnosti a beletrie, čtu především literaturu faktu, memoárovou literaturu, korespondenci… Musíte se do té doby dostat, sledovat linii skutečných příběhů, snažit se jim rozumět. Devatenácté století bylo dobou s jinými možnostmi i společenskými pravidly, lidé se ale chovali stejně jako teď. Jen to, co tehdy bylo například skandální, je dnes už běžné.
A co napsat skutečnou detektivku?
Zrovna nedávno jsem napsala povídku, která vychází ze zkušenosti, co mi stále leží v hlavě. Jde o dost smutnou a zvláštní událost, které jsem bohužel byla před časem přítomna a visí nad ní stále velký otazník. Povídka je zatím neukončená, nejde přitom o typickou detektivku, kde se hledá vraždící zahradník.

Kdy jste vůbec začala psát?
První povídku jsem napsala asi ve třetí třídě, byla to nějaká indiánka, tehdy se mi moc líbily filmy s Vinnetouem. Pak jsem měla přestávku a v šestnácti jsem začala psát povídky. Od té doby už jsem se psaní stále věnovala, první knížka mi ale vyšla až před dvěma lety, stále jsem necítila, že je na to správný čas.

Máte za sebou nějaký kurt tvůrčího psaní?
Ne, jsem samouk, vždycky jsem si jela po svém. Jsou povídky, které jsem napsala před spoustou let, a stále mi připadají dobré a zajímavé. Cítím totiž, že už bych je tak nikdy nenapsala. Nedá se říci, že to, co napíše autor ve věku, kdy mu scházejí životní zkušenosti, je špatné. Ale samozřejmě mám na druhou stranu u některých povídek pocit, že bych to napsala dneska mnohem lépe…

Kdy pracujete na svých knihách?
Většinou přes den, večer bych sice měla víc klidu, ale přes den jsou smysly víc v pohotovosti. Večer si raději sama čtu. Ale stalo se mi, když jsem musela odevzdat rukopis a do toho jsem se stěhovala, že jsem asi tři týdny psala deset až dvanáct hodin denně, bylo to moc, už jsem si myslela, že mě odvezou… Když píšu, jsem mimo, přehodím se do jiného světa a režimu.

S jakými slavnými Češkami se čtenáři na stránkách nové knihy setkají?
Jde o částečně zapomenuté osobnosti, věnuji se například osudům velvarské rodačky, spisovatelky Berty Mühlsteinové nebo dcery Boženy Němcové Theodory. Její příběh je neznámý a zajímavý, její nemanželské dítě vychovávala rodina ve Slaném.

VIZITKA

Martina Bittnerová pochází z Nového Města na Moravě, později žila v Praze a na dalších místech. Už druhý rok je doma ve Velvarech nedaleko Kralup nad Vltavou, města její prababičky Růženy. „Ještě teď jistě ve městě žijí příbuzní mé prababičky, která byla nejstarší ze sedmi dětí. Rodina Jarošových byla známá, měla tam pilu a další podniky," říká Martina Bittnerová, která se věnuje literární tvorbě. Vydala tři historické knížky, zaměřené na osobnosti devatenáctého století, a román pro mládež.