Pětiletý klučina z Neratovic sedí v tamním kině. Ve starém kině, které je už minulostí. Jeho oči se zastavují na nádherné červené harmonice lesknoucí se ve světle reflektorů. Kdo je ten malý chlapec, kterému návštěva jedné z neratovických estrád v polovině padesátých let doslova změní život?

Karel Horňák. Učitel hudby, sbormistr a dirigent několika hudebních celků. Právě on se do podmanivých melodií zamiloval už jako hošík. Muzika ho díky harmonikáři ze starého kina táhla čím dál víc. Přál si harmoniku, a také ji od svého tatínka dostal. Byla červená se spoustou černých a bílých knoflíků…

„Mám ji do dneška. Byl jsem na tom v těch pěti letech fyzicky docela dobře, takže jsem začal hrát hned na velkou," vzpomíná na své začátky 
s muzikou Karel Horňák, kterého nejprve ve hře na vysněný hudební nástroj učil tehdejší kapelník neratovického orchestru pan František Kraus a pak se zdokonaloval na Lidové škole umění v Mělníku.

Kam dál po maturitě na mělnickém gymnáziu? To byla otázka, na niž dospívající Karel znal odpověď už dávno. Chtěl učit, ale muziky se vzdát nechtěl. „Kantořinu jsem chtěl dělat také už odmala. Ovlivnil mě můj třídní učitel Jiří Sloup, kterého jsme měli na matematiku. A ačkoli jsem s matikou míval trošku problémy, jako třídní učitel byl výborný, byl mým vzorem," vypráví člověk, jemuž prošly pod rukama stovky malých muzikantů.

Na základní škole i na gymnáziu Karla bavil zeměpis. Aprobace zeměpis společně s hudební výchovou ale tehdy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nebyla. Zvolil tedy češtinu a hudebku. U přijímaček na vysokou hrál na svou harmoniku a naučit se musel také na klavír.

„Musel jsem zamakat. Od listopadu až do března před přijímačkami jsem na klavír hrál denně dvě hodiny, abych to dohnal."
Po promoci ve čtyřiasedmdesátém následovala vojna. Na rok mezi vojáky má Karel Horňák pěkné vzpomínky. Neběhal s flintou na rameni po cvičišti, vyměnil ji za muziku. Základní vojenskou službu totiž absolvoval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, takzvaném AUSu. Objel s vojenskou estrádní skupinou posádky po celé republice.

„Zpíval jsem ve sboru, a protože jsem hrál na harmoniku, zaskakoval jsem občas sólové party i v orchestru," povídá Karel Horňák, mezi jehož kolegy v továrně na kulturu pro vojáky patřila například taková jména jako Jirka Lábus, Libor Žídek nebo Klement Slowioczek.
A co po vojně? To Karel Horňák věděl ještě dřív, než si oblékl zelenou uniformu. „Šel jsem na umístěnku učit na Základní školu do Mšena. Upsal jsem se, že tam vydržím alespoň pět let. Za dva roky tam přitom budu už čtyřicet let. Dostali jsme ve Mšeně nejprve byt a pak jsme si postavili domeček," pokračuje oblíbený sbormistr.

Na mšenské základní škole učil do konce osmdesátých let. Na tamní základní umělecké škole ale působí dodnes.
„V roce 1990 jsem přijal nabídku tehdejšího ředitele Miroslava Malce vyučovat na Základní umělecké škole v Mělníku. A nikdy jsem toho nelitoval." Není divu, s příchodem Karla Horňáka vznikl v mělnické škole dětský pěvecký sbor Červánek, jemuž je letos už třiadvacet. Po dalších deseti letech si tam navíc kolínský rodák založil další sbor, tentokrát pro ještě menší děti.

„Do Zvonečku jsem začal brát i předškolní děti od pěti let. S těmi je ale práce o něco těžší, protože neumějí číst, takže jim s texty musejí pomáhat rodiče. Nicméně krok to byl velice pozitivní. Když jsem potřeboval děti do Červánku, měl jsem kam sáhnout. Postupně se vytvořila taková atmosféra, že Zvonečci se přímo toužili dostat do hlavního sboru. Byla to pro ně motivace," popisuje Karel Horňák.

Vedle dětských sborů dirigoval na mělnické zušce také žákovský komorní orchestr. Šéfoval i bigbandu, který kvůli nedostatku muzikantských příležitostí loni nadobro utichl. Ale to stále není všechno. Karla Horňáka má v čele také mšenský smíšený pěvecký sbor Intermezzo a na tamní umělecké škole vede dívčí kapelu Sedmikrásky.

V letošním roce ale nastává v životě Karla Horňáka velká změna. Na konci června uzavírá svou kariéru na mělnické základní umělecké škole, kde strávil třiadvacet let. Se svými žáky a kolegy se rozloučí v Masarykově kulturním domě v Mělníku na své vlastní benefici. Od 17 hodin tam vystoupí oba jeho dětské sbory a představí se také orchestr kantorů. Nebude chybět ani malá reminiscence na Karlovo mládí, která připomene jeho milovaný červený akordeon.
„Byl bych rád, kdyby na benefici dorazili i bývalí členové Červánku. Na webu školy najdou noty tří písniček, které by si s námi mohli zazpívat."

Karel Horňák se s hudbou definitivně neloučí, to by ostatně dokázal představit zřejmě jen málokdo. Budou se s ním ale setkávat už jen děti v mšenské umělecké škole, kde je učí hře na klávesy. „No jo, od letošního dubna jsem už oficiálně pracující důchodce," říká s úsměvem Karel Horňák.