Jednou z hlavních postav tohoto projektu je muzejní etnografka Naďa Černá, která se o pozapomenutých zvycích a obyčejích rozpovídala pro Deník.

„Velikonoce bere spousta lidí jako svátky jara. Na rozdíl od Vánoc se ale zdaleka tolik neslaví, ačkoliv původně to bývaly největší svátky v roce," zahájila. „Jsou úzce svázané s křesťanstvím, i když i s nimi se samozřejmě pojí spousta pověrečných praktik, proti kterým církev dřív bojovala," dodala. Jako příklad uvedla svěcení kočiček, tedy vrbových větviček posetých drobnými pupeny. To probíhalo na Květnou neděli, která otevírala velikonoční týden. Kočičky přebíraly úlohu palmových listů, kterými kdysi lidé vítali Ježíše Krista, když přišel do Jeruzaléma.

„Jenže zkuste u nás sehnat palmu," zasmála se Naďa Černá a vysvětlila, v čem spočívalo ono prolínání církevních zvyků a pověrečných praktik: „Věřilo se totiž, že kočičky mají nadpřirozenou moc. Část jich zůstala ve světnici, aby byly celý rok po ruce. Zažehnávaly se s nimi nemoci, měly léčebný účinek. S jedním pupenem si lidé protřeli víčka, aby byli chráněni před očními chorobami, další tři pak spolkli, aby je nebolelo v krku. Několik kočiček se dávalo do stáje. A největší proutek se odnesl na pole, kde chránil úrodu před krupobitím, suchem nebo hlodavci. A zároveň ukazoval, do jaké výšky vyroste obilí," popsala etnografka. „Dnes bychom nejspíš řekli, že kočičky měly širokospektrální použití," doplnila Naďa Černá.

Velikonoce, to ovšem není jenom víkend před samotným Velikonočním pondělím, kdy chodí koledníci s pomlázkami po vsi a za svou snahu dostávají malovaná vajíčka. Přípravy na jarní svátky totiž začínají už šest týdnů před jejich vyvrcholením, a to Popeleční středou s následným půstem. „Předvelikonoční přípravné období je tedy ještě delší než to před Vánocemi. Jinak je ale adventu v mnohém podobné," upozornila Naďa Černá. „Zpívaly se pouze postní písně, nekonaly se žádné svatby ani veselice a držel se půst, kdy se nesmělo jíst nic, co pocházelo od teplokrevných živočichů," upřesnila s tím, že mimo jídelníček tak zůstávalo nejen maso, ale také vejce, sádlo nebo máslo. „Maličko se polevilo až třech týdnech, když nastala Družebná neděle," pokračovala Černá.

V tento den nejen že se začali lidé oblékat do veselejších barev a vrátili se k pořádání společných setkání, ale také do rodin chodíval družba, aby zjistil, jak se rodiče  zatváří, až si o ruku jejich dcery přijde říct budoucí ženich. Této neděli ovšem předcházely další tři, pro které se zachovaly názvy Černá, Pučálková  a Kýchavná.

„Černé se v některých oblastech říkalo Liščí," podotkla etnografka. „Maminka totiž ráno, zatímco děti ještě spaly, napekla preclíky, navázala je na vrbové proutky a rozvěsila je po sadu. Když se pak děti vzbudily, maminka jim vyprávěla historku, jak sadem běžela liška, měla přitom na zádech pytel s preclíky a jak se tak motala mezi stromy, pytel se jí roztrhl a preclíky zůstaly na větvích," vysvětlila Naďa Černá, odkud se vzal ten neobvyklý název.

Pučálková neděle zase dostala jméno podle jídla. „Pučálka byla jedním z nejčastějších pokrmů v době půstu. Šlo o naklíčený a nasucho osmažený hrách, který se jedl buď na slano se solí a pepřem nebo na sladko s medem," prozradila Černá.

V pořadí třetí neděle se nazývala Kýchavná na památku velké epidemie moru, který se šířil kapénkovou nákazou, tedy prostřednictvím kýchnutí. „Od té doby se při kýchnutí někdy používá úsloví pozdrav pánbůh," řekla Černá. Následovala již zmiňovaná neděle Družebná, po které přišla na řadu Smrtná. „V ten den se vynášela Smrtka nebo také Holka či Morana. Byla to ryze dívčí záležitost, která měla definitivně zahnat Moranu a přivítat Vesnu," popsala zástupkyně ředitelky muzea.

„Klasický dřevěný kříž se obalil slámou, vzniklá postava se oblékla a ozdobila vyfouknutými, nebarvenými vejci. Pak se s Moranou obešla vesnice a poté se zlikvidovala," prozradila Naďa Černá jeden ze zvyků, který se dochoval do dnešních dnů. „Nejrozšířenějším způsobem, jak Moranu zničit a zahnat tak zimu, je její vhození do tekoucího proudu vody. Musí se ale hodit hodně daleko od břehu, aby ji proud zachytil a opravdu odnesl, protože jinak by se mohla vrátit," upozornila.

„Někde se ještě předtím zapalovala. Kde nebyl tok, tam se Smrtka vynesla za vesnici k nejvyššímu stromu a přivázala se do jeho koruny. Povětrnostní podmínky, déšť a vítr, ji pak postupně zlikvidovaly," uvedla Černá další z možností. „Výjimečně se také mohla nabodnout na kůl uprostřed rybníka. A někde se dokonce zakopávala, ale to byla po zimě většinou dost těžká práce," zasmála se a dodala, že zpátky do vesnice se pak většinou přinášelo líto. „To je malý stromeček ověšený barevnými vajíčky a pentlemi. Je to jakýsi symbol přicházejícího jara," uzavřela Naďa Černá.