Nechápete a nerozumíte, že? Chápu a rozumím vám.

Jenže - tahle výstava je instalována v absolutní tmě. A tak trochu poodhaluje tajemství kavárny Potmě za jejími dveřmi.

Výstava fotografií je součástí projektu Světluška. Až do 22. června bude na Ovocném trhu v centru Prahy otevřena Kavárna Potmě, vytvořená ve specializovaných buňkách, kde uvnitř je absolutní tma. Tam si můžete objednat černou kávu. Že je černý, to vám mohu potvrdit. Je tak černá, že ji ani nevidíte.

A obsluhu zajišťují nevidomí lidé.

Hned vedle kavárny byla otevřena v další buňce výstava fotografií.

Nemusíte se bát, tady, na rozdíl od kavárny, uvidíte alespoň trochu. Při vstupu totiž dostanete k prohlížení fotografií baterku.

Otevřeno je denně od 10 do 21 hodin.

Autorkou fotografií je Martina Kaderková. Žena, která od roku 2000 řídí Nadační fond Českého rozhlasu, jehož je spoluzakladatelkou. Právě Martina Kaderková j autorkou projektu Světluška, Kavárny Potmě i historicky první fotografické výstavy ve tmě.

Fotografie představují dvanáct nevidomých kavárníků, kteří v Kavárně Potmě obsluhují.

Eva, Ája, Lukáš, Simča, Jirka, Ilona,Petr, Kamča, Kačka, Honza Michal, Tomáš.

„Jsme stejní?“

Martina Kaderková

Deset let se pohybuji mezi lidmi, pro které je svět bez světla a barev každodenní samozřejmostí. Často a ráda si s nimi o tom povídám, snažím se tomu, jak vnímají svět, porozumět. Přesto vím, že moje představa zůstane jen představou. Abych zjistila, jaké to je doopravdy, musela bych ztratit zrak. Stejně tak si nemohou být představou vizuálního světa jisti mí nevidomí přátelé.

Dodnes mě dojímá vzpomínka, kdy jsem dospělé nevidomé malířce Pavle Francové poslala vánoční přání s reliéfem vločky, které jsem vyrobila. Poděkovala mi, že konečně ví, jak „vločka vypadá“. Nevidomí si mohou osahat maketu stromu, představovat si hvězdy jako vzdálené svítící body, ale aby si byli jistí, museli by začít vidět.

Přestože cítíme svět jinak, víme, že svět, ve kterém žijeme, je jen jeden a můžeme se vzájemně inspirovat, obohacovat se a pomáhat si.

Nevidomí nejsou cizinci, kteří bloumají po ulici s bílou holí, vzbuzující úzkost a často i rozpaky z toho, že k nám byl osud štědřejší. Nejsou to ani hrdinové s jedině kladnými vlastnostmi, kteří mají ostatní smysly nadpřirozeně vyvinuté. To všechno jsou mýty a bariéry, kterými se zdraví lidé snaží potlačit přirozený vnitřní rozkol. Cítíme vděčnost, že nám se nic takového nestalo, zatímco se trochu stydíme zároveň, protože víme, že si toho v koloběhu každodenních starostí dostatečně nevážíme…

Ve skutečnosti mají lidé, kteří nevidí, stejné radosti, starosti, touhy jako my. Jen je pro ně těžší některé tužby naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokáží neuvěřitelné věci.

Znám jich takových spoustu. Jsem moc ráda, že vám mohu představit alespoň některé z nich.

Na Výstavě Potmě najdete fotografie dvanácti kavárníků, kteří vám v sousední Kavárna Potmě připravili výtečnou černou kávu. Když se jim podíváte do tváře, co vidíte?

„Jsme stejní?“

Čtěte také: Když nevidomý řekne nevidomému: Uhni, já nevidím