Bylo jí patnáct let, když začínala u divadla. Hrála tehdy princezny a víly… S časem přicházely další role a s nimi i režírování. Věra Boudníková z Odoleny Vody teď působí jako režisérka místního souboru Tleskejkruciš.

Pochází z Miškovic u Čakovic, které se později staly pražskou částí. Od poloviny šedesátých let je doma v Odoleně Vodě, kde se tehdy začala učit frézařkou. V podniku Aero, který měl svůj divadelní soubor. A tím to celé začalo.

V pohádkách se pak po léta měnila právě v princezny a víly, v představeních pro dospělé pak většinou v drzé slečny. Zároveň studovala, ekonomickou školu a herectví na lidové konzervatoři. Později pracovala jako účetní a soudní úřednice. Obě povolání působí proti divadlu stroze, možná právě proto se ale u Věry Boudníkové práce a záliba hezky doplňovaly.

Ráda vzpomíná na představení Zelená perla, se kterým tehdejší soubor Aera Vodochody sbíral na přehlídkách ceny. „Režisér Antonín Hodan napsal přímo pro nás divadelní hru podle Andersenovy pohádky Malá mořská víla, bylo to kouzelné představení, kterým jsme si ale nasadili hodně vysokou laťku, ať jsme pak hráli cokoli, bylo to málo,“ vzpomíná na dobu, kdy jako devatenáctiletá dostala hlavní roli víly.

O šest let a spoustu dalších rolí později se stala režisérkou. Prý jen na čas, než se do toho někdo pustí. A už jí to zůstalo.

Dnes u ní režírování vede nad hraním. „Na jeviště se jistě ještě vrátím, teď mě ale baví především režírovat, sledovat, jak se celé představení začíná blížit k mým představám, i herce, jak rostou,“ vysvětluje.

Na režisérské židli přitom nebývá sama, na zkoušky ji doprovází černý voříšek Čiko, nejlepší kamarád, kterého před třemi lety zachránila z útulku. Sedí jí tiše na klíně a hledí na jeviště, jedno ucho sklopené, druhé na stranu. Společně i doma píšou. Tedy Věra Boudníková píše a Čiko jí fandí.

Autorské zkušenosti začala sbírat už před lety, kdy si soubor chtěl dát přestávku od divadla a měl chuť řádit na estrádách. „Psala jsem scénky a písničky na estrády pro děti i dospělé, bývaly to nádherné večery plné legrace. Pamatuji si na poslední z nich, kdy ještě dvě hodiny po půlnoci nechtěli jít diváci domů,“ vypráví.

Pak už byly na řadě scénáře divadelních her. Ukázalo se ale, že ji to netěší. „Příliš mě svazoval daný prostor, jeviště mě v mých představách omezovalo. Dospěla jsem proto záhy k filmovým scénářům,“ vzpomíná Věra Boudníková.

Naštěstí nepsala jen do šuplíku, ale sázela své scénáře na internet. A právě tam si pohádku O princezně Kateřině před deseti lety vyhlédli lidé z filmového studia. Před kamerou pak stála i scénáristka, která byla navíc při natáčení asistentkou režiséra.

„Hrála jsem ježibabu, po všech těch princeznách a vílách, kterými jsem bývala, mě to bavilo. A ráda jsem se na natáčení podílela, bylo pro mě zajímavé vidět, co filmování znamená,“ říká Věra Boudníková. Na dvd, které tehdy dostávaly například děti v nemocnicích, se čas od času zase ráda podívá. A vzpomíná. Má přitom v zásobě další dva pohádkové scénáře a večerníčkový seriál.

Na pohádky se ráda dívá i na obrazovce. A na tajemné snímky plné záhad nebo na staré filmy s Jindřichem Plachtou, které i po letech dokážou pohladit.