Pavel Šuba: Z tuctového futsalového klubu vypiplal prvoligový

„Když se ohlédnu na začátek mé funkcionářské éry v Olympiku, nemůžu tomu uvěřit. Tolik práce, odříkání a dá se říci, že i obětování. Strašné, ale i krásné. Samozřejmě jsem obklopen lidmi, kteří to se mnou táhnou a bez nich bych to nedokázal. Hlavně kluci z pořadatelského sboru a rodina jsou ti, kteří ke mě patří dlouhá léta a jsou mi oporou,“ bilancuje Pavel Šuba období, během kterého se z pozice šéfa a dříve i trenéra snaží posouvat klub neustále vpřed. O tom, že se to daří, svědčí výsledky posledních patnácti let. Tým z města na soutoku bez přestávky nastupuje v jedné ze dvou nejvyšších soutěží, v jeden čas dokonce i v obou naráz, a vědět o sobě dává i mládežnických soutěžích.

Zdroj: Dana Šubová

Právě výchova vlastních hráčů je pro Pavla Šubu a jeho partu prioritou. Na rozdíl od profesionálních klubů, s nimiž se ovšem už několikátou sezonu měří, si nemůže dovolit nakupovat do áčka cizince nebo reprezentanty. „Jdeme cestou masovosti a kvantity, ze které se snažíme udělat i kvalitu, čehož jsou důkazem obě juniorské ligy, kde jsme za posledních dvanáct let posbírali mraky medailí,“ pochvaluje si práci s mládeží. Odráží se už i na nejvyšší úrovni, v níž se dospělý tým po třetím postupu drží zatím nejdelší dobu. „Je to neskutečný úspěch, který je v našem městě velice nedoceněný. Hrát první ligu v tak malém městě, kdy proti vám stojí profíci a cizinci ze Sparty, Slávie a dalších, je úžasné. A když se je podaří občas porazit, euforie v našich srdcích přetrvá dalších pár týdnů. A to je to, co nás motivuje dělat tento sport v poloamatérských podmínkách, kdy chodíme do práce a kluci hrají i fotbal.“

Zdroj: Dana Šubová

Ještě předtím než Pavlu Šubovi vstoupil do života futsal, hrál fotbal i on. Začínal s ním v Rýmařově, odkud pochází. „Vždy jsem hrál v útoku, nebo záloze a dával hodně gólů. Hráli jsme kraj, v osmé třídě jsme se probojovali v poháru Ivo Viktora do celostátního finále, což byl na desetitisícové městečko neskutečný úspěch. V dorostu jsem hrál v Opavě a měl tu čest rok trénovat malý fotbal s Josefem Džurinou, který se účastnil mistrovství světa v Brazílii. Tady jsem pochytil všechno to kličkování, stahovačky, rychlost a dynamiku. Byla to vynikající škola. Skoro každý den jsme hráli na házenkářském hřišti. Během studia na vysoké (Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově ) jsem dva roky působil v Drnovicích (divize a ČNFL). Už František Komňacký, který mě tehdy trénoval, o mně říkával, že jsem halový typ,“ vzpomíná na své sportovní časy před tím, než na dlouhé roky spojil kariéru s mělnickou Pšovkou, kde poprvé přičichl i k trénování.

Zdroj: Dana Šubová

Na Mělnicko, konkrétně do Kostelce nad Labem, jej nejdříve zavála armáda, od roku 1989 je tam Pavel Šuba doma. Z mělnického kopce se před časem pouze přestěhoval na jeden ze sousedních – do Kelských Vinic. „Po ukončení práce v armádě jsem se chvíli poflakoval a užíval volného života. Dnes jsem už třiadvacet let obchodním manažerem velkoobchodu s elektroinstalačním materiálem a svítidly. I postavení v zaměstnání mi v trenérské a funkcionářské dráze vhodně napomohlo,“ vrací se Pavel Šuba znovu k futsalu, kterým žije celá jeho rodina. „Doma jsme všichni Olympik. Už i nejmladší Simča se nemůže dočkat pátku. Všichni chodí i na B-tým a juniorku. Jsou skvělé. Manželka začala díky futsalu fotit profesionálně. Patnáctiletá Verča kromě natáčení utkání dělá i malého manažera v juniorce. Syn nejen hraje, ale úspěšně se zapojil i do trénování juniorů a pomáhá i s vedením klubu.“

Zdroj: Dana Šubová