Nákupy za socialismu: bez známých to nešlo, šmelina jela na plné obrátky

Zas jdou na mě noční můry z Domu bytové kultury, od půlnoci bez námitek ležím frontu na nábytek, díky našich krámů spektru zejtra jdu spát před Elektru. Je to horší každým rokem, děda sedí před Čedokem. To zpívá ve své Baladě československé Ivo Jahelka.

Mocný Tuzex: Bony u veksláků brali i esenbáci, videa mizela díky sexu a Rambovi

A právě fronty byly mnohdy noční můrou všech, kteří si za doby socialismu chtěli pořídit nedostatkové zboží.

Kdo měl štěstí, ale hlavně známé, mohl se spolehnout na to, že vybrané zboží na něj bude čekat pod pultem. „Měl jsem známého knihovníka, který mi vždy knihy, o které byl velký zájem, za malý dárek schoval. Dodnes si pamatuji, že mám tak ve své sbírce knihu Jak vyrobit bumerang od Miloslava Šimka,“ vzpomíná na doby nedávno minulé pan Václav z Hradce Králové.

Jak to bylo s bydlením za socialismu? Poslechněte si názor Jana Hrušínského a kateřiny Konečné:

Podpultový prodej

Podpultové zboží však „frčelo“ ve všech sférách  socialistického hospodaření. „Kdo neměl známého řezníka či zelináře, mnohdy se nedostal k tolik žádanému exotickému ovoci. Třeba k banánům, pomerančům nebo mandarinkám. Já měla to štěstí, že jsem ho měla, a tak o toto ovoce neměly mé děti nouzi,“ vzpomíná paní Marie z Hradce, které šel na ruku i řezník.

„Byla to holt taková doba,“ dodává žena, jež má v paměti i vzpomínku na svoji první pračku.

Únik ze socialistického diktátu? Kutilové měli zlaté ruce, vznikly pravé unikáty

„Byla to zelená pračka ROMO Fulnek. Dlouho jsme ji nemohli s manželem nikde sehnat. Pak z něj vypadlo, že má v pražské Kotvě příbuzného, ale nebaví se s ním. Tak jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Jednak jsem je usmířila a hlavně jsem doma měla svoji vysněnou pračku,“ dodává paní Marie.

Podobné příběhy kolují snad v každé rodině. Třeba i u pana Jana z Dobrušky. „Sehnat v tu dobu auto, to znamenalo měsíce čekání. Měl jsem však známého na Krajském výboru, který mi jedno auto sehnal. Ale musel jsem si pro něj dojet až do Mladé Boleslavi. Ale byl jsem za to rád, dodnes si pamatuji, jak ta Škoda 100 za 65 tisíc voněla novotou a v ulici jsem byl za krále.“