„Je hrozně hodná.  Všichni nám říkají, že máme velké štěstí, že dobře a hodně jí a bez problémů spí," přiznává hrdý otec a dodává, že dcera, kterou si dlouho přáli, je na nich tak trochu závislá:  „Nemá moc ráda změny prostředí a nemusí cizí lidi. Je ještě malinká."

Maminka Martina zase oceňuje, že i když se Terezka rozpláče, je poměrně snadno k utišení. „Má ráda lehké plácání po zadečku, to ji uklidňuje," prozrazuje svůj recept na uspání dcery.

Její rodiče jsou spolu čtvrtým rokem a ačkoli jsou oba z Neratovic, kde dokonce bydleli ve stejné ulici, seznámil je až společný kamarád. Ve Všetatech, kde nyní žijí, si před pár lety pořídili starší domek. Hlava rodiny se ho už přes rok pokouší dát vlastními silami dohromady.

„Není to nic snadného, padne na to skoro všechen můj volný čas, kterého navíc nemám zrovna nazbyt," přiznává Martin Vihan. Jako profesionální řidič se domů vrací většinou až k večeru, přesto si nestěžuje. „Jsem vyučený automechanik, ale tím jsem se živil jenom rok. Byl jsem neustále v práci, navíc to bylo hodně vyčerpávající, k tomu ta věčná špína… Teď je to přece jen lepší," říká.

Před narozením dcerky chodívali její rodiče hrát šipky. A také rádi jezdili na výlety na kole. K tomu se ostatně hodlají zase vrátit, jen co Terezka trochu povyroste. „Chceme, aby měla bohatý kulturní a společenský život, takže ji budeme určitě brát s sebou, až někam pojedeme," plánuje tatínek.

Z každého jeho slova a pohledu, který na svou dceru vrhá, je vidět, jak moc je z ní nadšený. Ostatně Terezčino narození považuje tak trochu za zázrak. „Mám odjakživa spojené dva chromozomy. Je to dědičné, Terezka to má taky. Doktoři mi kvůli tomu říkali, že početí možná vůbec nevyjde, že to může být velký problém. Ale naštěstí se to nakonec povedlo," oddychne si Martin Vihan.