Stal jsem se sportovním redaktorem a jako takový jsem měl na starosti samozřejmě nejvíc fotbal. Hrál jsem ho, a tak to pro mě byla vlastně zábava. Od dvanácti let jsem také fotografoval a i to se mi v mé nové práci náramně hodilo. Ze zápasů jsem přijížděl v sobotu pozdě odpoledne a kinofilmy pak vyvolával v temné komoře. Příprava fotek mi pak zabrala nejednu noc. Domů jsem ani nejel a hned se dal do psaní.
Později jsem se stal šéfredaktorem a těch událostí, které by stály za popis, jsem zažil velkou řadu. Hodně mě bavilo například povídání s Helmutem Gaenselem o Štěchovickém pokladu. Psal jsem ale o takzvaných pomnících, tedy případech nevyřešených vražd. Kvůli tomu jsem se osobně mnohokrát setkal se špičkovými kriminalisty ze středočeské mordparty. Je docela zajímavé, když se některý z nevyřešených případů znovu po letech objeví v médiích a potěšující je, když se z pomníku stane uzavřený případ.
V současnosti si hodně užívám při psaní ryze komunálních případů. Jako zadostiučinění vnímám, když můj článek pomůže nějakou věc napravit, vylepšit nebo úplně nově vytvořit. Stalo se to už několikrát. Hodně dobrý pocit jsem měl například poté, co cestáři k silnici z Týnce nad Sázavou do Benešova do údolí Konopišťského potoka umístili značky upozorňující na nebezpečí náledí. Popisoval jsem tamní nehody tak dlouho, až se skutečně ledy hnuly. Na místo jsem dostal v jeden okamžik policisty, úředníky i cestáře. A dobrá věc se podařila. Co vím, na náledí se tam už žádná nehoda nestala.
Může se to zdát trochu paradoxní. Po celodenním „civění“ do monitoru počítače si nejvíc odpočinu při sledování televize. Rád se z gauče stávám účastníkem televizních soutěží. A myslím si, že jsem docela dobrý. Jenže současně také vím, že před kameru bych se postavit nechtěl, protože v ten okamžik bych byl úplně vedle.