Otevírám. „Dobrý den, hledám pana šéfredaktora,“ rozšafně dí muž ve věku kolem 40 let. „Jsem z bakovské firmy Auto Moto Šafr a taky u vás opravujeme okapy. Něco nám ale došlo, musíme pro to zajet do Neratovic. Jenže potřebuju půjčit dvacku na autobus. Nechám vám tady občanku, všechno,“ sype z rukávu suverénně.
Promiňte, pane, (říkám si potichu) ale připadal jste mi na první pohled v těch špinavých džínách a keckách a s černýma neumytýma rukama se špinavými nehty jako bezdomovec. Napadlo mne ale, že dělník může přeci být špinavější.
Dvacku mu nechci dát. „Dojděte se zeptat naproti do krámu,“ zkouším. „Tam jsem byl, a poslali mne za vámi,“ říká.
Toho se nezbavím, napadá mne.
Sáhnu do kapsy a jako na potvoru vytahuji dvacetikorunu. „Tu máte,“ říkám skoro něžně. „Děkuji, za dvacet minut vrátím,“ říká.
Klap. Dveře zavřené, po schodech jsou slyšet kroky.
Za chvíli zvoní telefon. Kolegyně z přízemí, z řádkové inzerce, se mne ptá, zda u mne pán s prosbou o peníze uspěl. „Uspěl,“ přiznám barvu a líčím jí předchozí řádky. Společně se koukáme na ulici, ale pána nevidíme. Kampak asi odešel?
Je 16 hodin 59 minut. Uteklo slíbených dvacet minut.
Pán nikde…
Tak vám mne tak najednou napadlo, že v patnácti pod nulou se na kostele většinou nemění okapy. A taky mne napadlo, že firma Auto Moto Šafr z Bakova se snad nikdá nezabývala opravou okapů, ale spíše věcma na auťáky…
A pán pořád nikde…
… už asi nepřijde.