Brzy jsme si začali tykat a potkávat se na akcích v Sadské. Přijela i do redakce odpovídat na otázky našich čtenářů v rámci on-line rozhovoru. Od začátku na mě působila mile a příjemně. Tak, jak dříve působila i na většinu lidí z obrazovky. Naše hovory se pak stáčely i k novinářské profesi a já si rád nechával poradit a ujišťoval se, že v konkrétních případech jsem se zachoval jako novinář správně.

Pak přišly komunální volby v roce 2014 a úspěch její kandidátky nezávislých v Sadské. Vítězství znamenalo, že si může vybrat, jestli sestaví koalici s ODS nebo komunisty. Když se pak rozhodla pro komunisty, byl jsem upřímně zděšen. A také jsem jí bez okolků řekl, co si o jejím rozhodnutí myslím. Za tím, že nešla do koalice s ODS, stály tuším špatné osobní vazby s některými členy ODS ve městě.

Po dvou letech opustila pozici starostky i svět komunální politiky. Její protivníci tehdy říkali, že roli starostky nezvládala a nabrala si příliš mnoho povinností. Ona sama odchod zdůvodňovala pomluvami a podrazy ze strany vlastní koalice. Její věty v telefonu si pamatuji doslova. „Jít s komunisty byla opravdu hrozná chyba. Měl si tehdy pravdu. Už bych to nikdy neudělala,“ řekla tehdy.

Komunisty neměla ráda a spolupráce s nimi na vedení města byla pro ni volba menšího zla. Naposledy svůj postoj dala najevo loni v létě při vzpomínce na justiční vraždu Milady Horákové. Na shromáždění v Sadské pořádané místním antikomunistickým aktivistou Jaroslavem Bahníkem přečetla dopis od dokumentaristky Olgy Sommerové, která na komunistech nejen v souvislosti s Horákovou oprávněně nenechává nit suchou.

Chtěl jsem se jí po přečtení dopisu ještě zeptat, jak vidí svoje krátké působení se soudruhy na místní radnici s odstupem čtyř let. Ale ten den strašlivě pršelo a já to nechal na příště. Žádné příště však už nepřišlo a nepřijde.