Už několik let nás politici přesvědčují, že bude líp, že to prostě zařídí. Zařídit se jim však podařilo akorát to, že v řadě občanů vytvořili návyk na to, že „prostě to zařídíme“ je univerzální a vždy fungující přístup. A taky fakt, na který je spolehnutí.

Chyba je pak i v tom, že kdekdo očekává, že politik snese z nebe nějakou magickou záchranu a řešení celé situace. V atmosféře tohoto očekávání pak selže nejeden z nich.

Jistá a pochopitelná obava je pak třeba u ředitelů domovů pro seniory a dalších sociálních zařízení. Ti se zdráhají zveřejňovat například počty nemocných a nedostupných zaměstnanců, protože se na ně pak snese kritika, že nákaze nezabránili a že svou instituci špatně vedou.

Politici si musí připustit, že ne vždy situaci zvládají a přestat veřejnosti nasazovat růžové brýle vlastní neomylnosti a jednoduchých řešení složitých problémů. Veřejnost musí převzít svůj osobní díl odpovědnosti. A pochopit, že když se nakazí klient nebo pracovník domova pro seniory, tak to nutně nevypovídá nic o kvalitě tohoto zařízení.

Nu a zřizovatelé a vedení podobných zařízení se musí přestat bát mluvit o svých problémech, protože otevřenost může překonat zdánlivé bariéry.

Až se přestaneme vzájemně upalovat na pomyslných hranicích na sociálních sítích, uvědomíme si, že zázračná a rychlá řešení neexistují, přestaneme je slibovat a po politicích vyžadovat, pak se možná posuneme ve zdolávání koronaviru o pořádný kus dál.