Stala se z toho takřka tradiční událost. Téměř s každou novou vládou přichází i nová penzijní komise, nová reforma nebo alespoň pokus o nápravu té stávající. V 90. letech politici začali posouvat věk odchodu do penze, v novém miléniu Topolánkova vláda dokonce vyvedla část peněz ze státního systému na soukromé účty u penzijních společností (tzv. II. piliř), aby hned následující sociálnědemokratický kabinet takovou možnost zrušil. Roky střídaly roky, populace stárla, porodnost stagnovala a mladá a střední generace, mezi niž se počítám já, přestává věřit, že se nějakých státních důchodů dočká.

Uplynulých třicet byla jen marnost a selhání politiků. Vlády v 90. letech měly na výběr: Mohly budoucí penze po vzoru Západu více přehodit na firmy, aby odváděly do soukromých fondů, nebo státu. To samé platí pro odvody živnostníků. Nestalo se, politici chtěli přežít své čtyři roky, a tak prováděli jen nesmělé pokusy, které vedly do prázdna. Začalo se dobrovolně spořit po stokorunách, a tomu odpovídá dnešek. Lidé odcházejí do penze s naspořenými desítkami tisíc či maximálně statisíci korun, které nic nevyřeší. Možná z nich opraví garáž či chalupu. Penze máme státní, a s tím už se nic nezmění.

Leda bychom důchody pro naši generaci zrušili nebo zrušili garanci toho, že důchod bude vždy poměrnou částí průměrné mzdy. To samozřejmě nikdo neudělá, protože už dnes jsou senioři mocnou skupinou voličů (skoro třetina) a po nástupu Husákových dětí jich bude přes čtyřicet procent.

Nová kapitola

Nekonečná penzijní odysea tak letos napíše další dějství. Nejnověji dal hlavu na penzijní špalek lidovecký šéf, pětinásobný otec a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Do sněmovny nese návrh „své reformy“. Tentokrát se jedná o část, která se týká budoucích penzí. Díky koaliční většině hlasů ve sněmovně může zákon prosadit, leč platit by mohl jen do příštích voleb v roce 2025. Opozice totiž podpoří jen ty části, které výdaje na penze navyšují (třeba vyšší základ pro penze pro lidi na rodičovské), ale ruka se jim bude škubat tam, kde se má šetřit: tedy ve zpomalení valorizací nově přiznaných penzí (proti dnešku cca o dvě stě korun ročně), a podporu nemá ani pohyblivý (zlí jazykové tvrdí nekonečný) věk odchodu do penze. Ten se má posouvat dle každoročně přepočítávané průměrné doby dožití tak, aby každý člověk měl naději na 21,5 roku strávených s vnoučaty na zahrádce, v horším případě někde v léčebně.

Roky v nejistotě

Co si o nové reformě myslet? Slovy tradičního bonmotu: je to jako francovka, neuškodí, nepomůže. Největším úskalím reformy je dle mého názoru fakt, že jí běžný občan neporozumí. Na banální otázku, kdy jdeš do důchodu, bude nejčastější odpověď: nevím. Přesněji řečeno to člověk nebude tušit 49 let svého života a napevno se to dozví až v roce padesátém, kdy mu to oznámí statistici. V tu dobu bude mít před sebou 15 až 20 let aktivního věku.

Možná i víc, pokud populace bude dál stárnout. Pevný kalendář s posunem důchodového věku by byl srozumitelnější. Takto nás čeká každoroční hospodská debata, proč o tři roky mladší Franta neměl věk posunutý, ale já ano. Holt protože v mezidobí statistici spočítali nové datum dožití mého ročníku.

Na posouvání věku odchodu do penze ale musí být širší politická shoda. Ta zatím neexistuje ani u této reformy. Těžko na tom něco změní prezident Petr Pavel, který se nově snaží moderovat důchodovou debatu mezi koalicí a opozicí. Je to snaha chvályhodná, leč přichází tak rok po termínu. Reforma je už napsána a úpravy budou spíše kosmetické – co se týká posuvné hranice pro odchod do penze, tam je shoda zatím vyloučena. Opozice o plánech s věkem odchodu do penze mlčí, takže není s čím porovnávat.

V lepším případě snad z reformy po dalších volbách zbudou některá rodinná opatření: třeba zmíněný vyšší základ pro matky a otce na rodičovské nebo pro lidi, kteří doma pečují o své nemohoucí blízké a do důchodu se jim nyní započítal jen pakatel. Nově by se jim tato doba měla započítat, aspoň jako by brali průměrnou mzdu. Péče o blízkého se nesmí stát žebračenkou pro stáří. Ptám se, proč takovou nespravedlnost napravujeme až nyní.

Mezitím ale čas a demografie pracují proti nám. Na jednoho penzistu nyní „pracuje“ 3,5 člověka, v polovině století to budou dva na jednoho. A jestliže loni při takřka plné zaměstnanosti, osekané valorizaci a relativním růstu mezd náš penzijní systém skončil 72 miliard korun v minusu, v polovině století vysekne ročně deficit až 350 miliard korun.

Čímž se ale dostáváme i k řešení: aby penzijní systém, dominantně založený na státním pilíři, fungoval a nemusely se razantně zvedat odvody zaměstnancům, musí česká ekonomika začít šlapat jako švýcarské hodinky. Jen tak z ní poplynou švýcarské penze. Pokud budeme produkovat zboží a služby s vyšší přidanou hodnotou (ne montovnu), udržíme si talentované odborníky či si je přivezeme ze zahraničí, zabráníme odlivu miliardových dividend do ciziny nebo zdaníme roboty, pak je reforma jen doplňkem. Ale nic z výše uvedeného se politikům nedaří. V zemi, kde vládnou razítka a paragrafy, se o tom hezky píše, ale darmo mluví. Řešení penzí není jen v reformě. Důchody bude mít naše generace takové, jaké si ekonomika vydělá.

Za všechno může Bismarck

Abych nekončil pesimisticky, obzvlášť politici rádi hledají viníka nastalého stavu. Zkusme to svést na někoho, kdo se už nemůže bránit. Není jím nikdo jiný než německý kancléř Otto von Bismarck, který na sklonku 19. století zavedl systém sociálního pojištění, a tento průběžný systém s různými obměnami známe dodnes. Ale nemyslete si, i „železný kancléř“ byl vykuk. Bismarck stanovil věk odchodu do důchodu na 70 let, leč v té době se lidé průměrně dožívali 55 let. Prostě slibem nezarmoutíš.

A mimochodem – i předválečné Československo státními důchody spíše šetřilo, v roce 1930 v patnáctimilionové zemi bralo tuto dávku 167 tisíc lidí, masivní výplata penzí nastala až v letech šedesátých.

Sečteno a podtrženo: dobře že to Jurečka a stávající vláda zkusili. Pozdější věk odchodu do penze ale měl být zřejmější, v tabulce narýsovaný. Věřím, že naše střední generace by tuto smutnou, ale pravdivou zprávu přijala. V mezidobí budeme doufat, že mladá generace rozhýbe ekonomiku na takovou úroveň, že to vydělá i na nás. Bez toho nás stejně čeká náraz do zdi. S reformou i bez ní.