Odkládáte si pravidelně drobné do prasátka? Ptáte se na co? No přece na horší časy. Někteří lidé si však šetří i na časy nejhorší, na časy, kdy opustí svět a odejdou, jak říkají indiáni – do věčných lovišť.

Na pohřeb si šetřily už naše prababičky. A zřejmě věděly proč. Chtěly ulehčit svým potomkům, kteří možná měli hluboko do kapsy.

Aby toho tématu ovázaného černou stuhou nebylo málo… Právě nedávno jsem slyšel od známé, které je přes šedesát, že má stranou uložené peníze na pohřeb. Nadhodil jsem rádoby vtipně, že už je také nejvyšší čas, abych si začal pomalu šetřit…

Reakcí na mé nepříliš vhodné pozvednutí ústních koutků bylo: „Co se divíš, vždyť víš, jak na tom většina lidí je, a moje děti ze svých platů tak akorát uživí rodiny, z čeho by to potom zaplatily. Ještě by si musely vzít úvěr.“

Na to jsem nemohl už nic říct, byla to totiž pravda pravdoucí. Všechno stojí peníze a ani ty nejsmutnější okamžiky našich životů, kdy se loučíme s našimi blízkými, nejsou právě levné. A příspěvek od státu nedostane každý.

No řekněte sami, kdo má dneska bokem dvacet nebo třicet tisíc na to, aby mohl svému nebožtíkovi zajistit odchod na věčnost alespoň trochu na úrovni. Dát mu to poslední, co pro něho může udělat.

Nezbývá nám tak opravdu asi nic jiného, než ty desetikoruny cvrnkat škvírkou do kasičky…