Svatba. Slovo, skutek nebo čin, o kterém mnohé mladé páry nechtějí dlouho ani slyšet.
Podepisovat se manželovým příjmením některé dívky, často už i matky, hned tak nechtějí. Svatby prostě nejsou tak moderní, jak bývaly před lety.
Dříve se zamilovaní nemohli dočkat, až si navléknou snubní prsteny a poprvé se jako novomanželé oficiálně políbí. „Na svatbu je času dost, neblázněte, vždyť jsme ještě mladý,“ odpoví většinou dnes.
Na jednu stranu je to odkládání možná i výhodou. Když si náhodou ti dva polezou časem na nervy, ušetří peníze za nepříjemný rozvod.
Ale pryč s rozvodem, kdo by na něj myslel už v začátcích. Vždyť všichni spolu přece chtějí být na věky věků, do skonání světa.
Kdo by se nechtěl ve společnosti svého milovaného nebo milované dopracovat přes perlovou, rubínovou a zlatou svatbu až k šedesátiletému diamantovému manželství. Když si to tak vezmu, tak mám sám co dělat, i když vzor bych měl od prarodičů. Ti zmákli dokonce kamennou svatbu po pětašedesáti letech.
No ale znáte to, kdo by se chtěl v téhle době tak brzo ženit…
Jak to tak vidím, tu kamennou asi budu muset vynechat…
