Je to už takový lidový folklor, že když se ve vesnicích v amplionech ozve dechovka, lidé otevírají okna a někteří dokonce vybíhají ven.

Skupinky postarších tetiček a strýců pak pospolu poslouchají hlášení místního rozhlasu, co že se v jejich obci chystá nového, kdo má narozeniny nebo čí život vyprchal. A když už se tak všichni sejdou, proberou Frantu nebo Pepka, aby si společně jednou pro vždy ujasnili, že jsou to pořádní prevíti.

A právě tento obrázek života české vesnice nejvíc nadchl mou kamarádku, která už dlouhá léta žije ve Francii. Když ke mně přijela na návštěvu a uslyšela dechovku, která se po vesnici rozléhala hned z několika míst, úplně se jí rozzářily oči: „Neříkej mi, že tady ještě funguje obecní rozhlas!?“ vykřikla s nadšením nevěřícně, jako by právě prožívala návrat do doby kamenné.

Byla šťastná. Připomnělo jí to doby, kdy jsme jako děti pod ampliony na hudbu tančily. A tančily jsme na cokoliv. I na Nedvědovy Stánky.

Odjížděla domů s vědomím, že je tady všechno, jak má být. A já jí tyhle iluze nechtěla brát.

Mně zůstala půvabná vyhlídka do budoucna, že si třeba za pár desítek let budeme opět dávat pravidelné randez–vous právě pod ampliony. A na Frantovi a Pepkovi nenecháme suchou nit…