„Kéž bych vyhrál!“ Tak tuhle větu slýchám od známých docela často. A sem tam stejnou frázi používám i já. Je v tom jen jeden háček – nemůžu přece nic vyhrát, když nesázím v žádné z mnoha loterií. Nikdy jsem neposlal ani vyluštěnou křížovku s touhou po stokoruně.

Na hrací automaty jsem si rozhodně zálusk nedělal a ani nebudu, jsou to opravdu jen stroje na ždímání peněz. Zato internetové aukce… Kamarád mi nedávno říkal, že v jedné z nich vyhrál telefon v hodnotě čtrnáct tisíc za pouhopouhých sto třicet korun. Je to ale hlavně o štěstí. A také o systému přihazování.

Řekl jsem si, že to musím taky zkusit. Aukční server, kde jsem se před pár dny zaregistroval, nabízí fungl nové věci všeho druhu. Každý příhoz stojí ale osm korun, zvýší cenu dražené věci o halíř nebo korunu a prodlouží o třicet vteřin trvání aukce. Když nikdo během ubíhajícího časového limitu neklikne na tlačítko „přihodit“, má výhru v kapse majitel posledního osmikorunového příhozu.

No, řeknu vám, že aukce s placeným příhozem a vidinou drahé elektroniky není žádná legrace, protože každé „bitky“ se účastní až desítky dražitelů.

Pár dní jsem jen sledoval, jakými způsoby lidé přihazují, než se úplně vydají z peněz. A většinou stejně nic nevyhrají. V jednu chvíli se o předmět přetahovali jen dva netrpěliví hráči a nakonec jim zboží vyfoukl několika příhozy třetí hráč, kterého ani nepovažovali za konkurenta. Člověk si může pořídit za pár krejcarů hodnotný dárek a nebo se totálně vyždímat z peněz.

Jelikož nejsem žádný odvážlivec, zkusil jsem do hry vstoupit až dlouho po začátku přihazování, kdy aktivních dražitelů na monitoru podstatně ubylo – asi jim pomalu docházely při věčném přetahování peníze. Po desátém kliknutí v aukci „jen“ o dárkový set značkové kávy v hodnotě pět stovek jsem VYHRÁL! Celkem mě tak kafe vyšlo na třiaosmdesát korun… Ale na větší sousta, jako je telefon, nebo plochá televize, se opravdu ještě nechystám.

Člověk se musí se držet při zemi a nemít moc velké oči…