Řemeslo má zlaté dno. České přísloví, které znali už před staletími naši předkové. A nikdo z nich se ho nepokoušel zpochybňovat. Je ale v dnešní době stále aktuální, nebo už bychom zlato na dně řemesel hledali marně?

Školáci, kteří si v posledním ročníku základní školy vybírají, jakým směrem se vrtnout, budoucnost v řemeslných oborech zřejmě nevidí. Nebo možná ani nechtějí vidět.

Na učební obory se hlásí rok od roku méně zájemců, a bude ještě hůř.

Co za tím stojí? Myslí si snad, že na učňáky chodí jen méně chytří lidé? Že nenajdou po škole uplatnění? Nebo se snad začala před lety rodit jen nadmíru inteligentní generace, která si nechce zamazat ruce od kombinaček či šroubováku? Toť otázka…

Když se člověk otočí a nahlédne do doby před padesáti lety, tak vidí, že světu vládla právě řemesla. Do učení se hlásilo několikrát víc školáků než na studia zakončená maturitní zkouškou.

Nebyl tak problém sehnat šikovného zedníka, elektrikáře, instalatéra nebo zámečníka. Občas slyším od kamarádů, kteří jsou na vysokých školách: „Já rukama pracovat nebudu, toho se nebojím!“

Takový optimismus mě trochu zaráží, protože kdo vlastně těma rukama bude hýbat, když budou všichni sedět u počítačů ve výzkumných ústavech? Možná přijde doba, kdy nám bude záchodovou mísu přidělávat montér s několika tituly před a několika za jménem…