Pytlíky a koše na výkaly, samozřejmě psí, abychom si rozuměli, jsou potřeba nejen ve městech, ale i v malých vesničkách. Když procházím naším městem, občas vidím, že papírové sáčky samy nic nezmůžou. Je potřeba, aby se zamysleli chovatelé našich čtyřnohých kamarádů a nezapomněli po nich uklízet…

No řekněte, kdo chce špacírovat po chodníku, kde jsou na každém metru tři hnědé hromádky, které jen čekají, až do nich někdo šlápne.

I když se nejedná o extra příjemné téma, vzpomněl jsem si na svého kamaráda. „Jirko, to snad není možný, ty máš nějaký speciální smysl na h…a, že je nevidíš, a přesto centimetr nad nimi přejdeš,“ říkával mi snad vždycky, když jsme šli někam ven. A měl pravdu, něco na tom bylo.

Ovšem jen do chvíle, kdy jsme se jednoho léta zajeli s několika přáteli koupat na rybník Harasov. Můj šestý smysl se mi tam zrádně vymstil.

Když jsme se chystali z deky pomalu odejít k autu, narazil jsem v trávě na jednu neradostnou záležitost. V tu chvíli bych toho bernardýna, vlčáka nebo co to bylo za obra, i s jeho majitelem roztrhnul.

Byl jsem rád, že jsem nebyl naboso, ač jsem měl dva dny nové sandále s řádně členitou podrážkou. Už ale dost té zapáchající báchorky…

Snad jen – jestliže něco nevidíte, nebuďte si nikdy jisti, že to tam opravdu není…