V Mělníku jich žije několik. Umolousaných a zanedbaných postaviček, které už dávno ztratily smysl života. Odkud přišli a co dělali, než skončili bez práce a bez peněz na ulici? Většina z nich propadla alkoholu, ztratila práci a rodinu (pokud předtím vůbec nějakou měli) a vydala se do světa.

Někteří z nich možná dobrovolně rezignovali na zavedený styl života. Stali se z nich nomádi, věčně putující a shánějící pár drobných na cigarety a levný alkohol.

Pomoc, kterou jim v podobě nového životního startu nabízejí sociální pracovníci, striktně odmítají. Jsou líní se znovu přizpůsobit a plnit povinnosti. Malá hrstka z nich, která zrovna není namol, přijde jen za těch nejmrazivějších nocí a požádá o přespání v azylovém domě. Ráno se zase sbalí a zamíří na svá oblíbená stanoviště.

V Mělníku je evergreenem bezdomovců autobusové nádraží. Teď, když je teplo,dokážou tam postávat i celé hodiny. Nerušeně stojí v hloučku, pokuřují a klábosí.

Přemýšlím někdy, o čem si povídají. O práci, rodině, politice nebo o uměníasi těžko. Možná si vyprávějí, kde vyžebrali dost peněz, z jakého místa je vyhnali strážníci nebo kde zrovna nocovali. Témata, která hýbou jejich uzavřeným světem.

Občas se některý z nich opije tak, že upadne na zem a zůstane tam v blaženém deliriu ležet. „Normální“ svět kolem nich plyne svým tempem, ale oni jím pohrdají, tak jako on pohrdá jimi – bezdomovci.