Když jsem jako malá chodila potají na půdu, znamenalo to pro mě překonávat strach. Nevnímala jsem tmu ani nekonečné ticho, vždycky jsem se soustředila jen na záhadnou pánskou uniformu. Ta mě děsila. Byla pověšená na trámoví a tu a tam se pohupovala ve víru vánku, jež vnikal pod střechu.

Neptala jsem se, proč tam visí a čí vlastně je. Jako by k místu patřila od věků. Stejně tak jsem se nezajímala o tajemný starý kufr, kterému patřilo čestné místo vysoko na skříni v ložnici mých rodičů.

Jednou táta slavnostně kufr snesl a opatrně ho položil na stůl. Nikdy nám moc nevyprávěl o své rodině, ale tehdy se rozpovídal. Prý už jsme velcí. Já a mí dva bratři jsme tak měli poprvé možnost nahlédnout do života jeho strýce Arnošta Valenty, československého válečného letce RAF. Kufr byl plný jeho dopisů a fotografií z války, a když jsme pročítali deník, byli jsme němí úžasem: hrůzy války den po dni. Odhodlání i obavy. Smrt. Vzpomínky na rodinu a kamarády. Nezlomná touha přežít.

Už vím, proč táta kufr opečovával jako největší bohatství svého života…