Francie mi prý kdysi byla souzená. Jeden ze svých životů jsem prožila v Paříži jako kejklířka, o několik století později jsem se tam vypracovala na post bankovní obchodnice.

Mou úspěšnou kariéru v bance ale tehdy zhatil mamon lupičů. Zastřelili mě při loupeži. No co. Nikdo mě neoplakával. Žila jsem sama, přátelství byl pro mě pouhý pojem a muži po mě právě nešíleli.

Ještě že dnes věšteckou kouli umí nahradit internet. Co bychom si bez výletu do minulosti počali. Stačí přitom jediné: naklikat datum narození. A pak už se můžete nechat unášet do snů bezmezné fantazie. Musíte ovšem počítat s tím, že jízda, kterou vás nechá nahlédnout do vašich předešlých životů, nemá pražádné hranice.

Moje vychovatelka mě například jako malé dítko nechávala stát na hanbě, údajně kvůli nevhodným a sprostým posunkům. A já prý přitom jen potřebovala na záchod.

Akdyž už jsem odpromovala a sháněla práci, dostala jsem ji jen díky tomu, že ředitel měl velký smysl pro humor. Vždycky, když jsme o něčem mluvili, smál se jako šílenec. Bavil se mým koktáním a prskáním. Blbec!

Francie je krásná. Tajuplná a romantická. A já se ve vzpomínkách opět vracím do Lapin Agile na pařížském Montmartru a v uších mi znějí šansony, které tam tak nádherně zpívá starý smutný harmonikář. Proboha, kdy že jsem ho jen slyšela?