Jára Cimrman spolu s pány Smoljakem a Svěráken přinesl do češtiny spoustu hlášek. Známé Hledej, Šmudlo! z jeho hry Vražda v salonním coupé se stalo tak běžnou poznámkou, že ji dnešní děti opakují, aniž by díla českého velikána znaly.

Nebo My nesmíme ani naznačovat z Vizionáře. Nebo Děkuji ti náčelníku, že ses mě zastal z Dobytí severního pólu. Nebo…

Ale bacha na ně.

U nás doma říká už léta každý, kdo má jeté vlasy: musím si to umýt, mám to samý kamzík. Jako obr Koloděj v Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

Naše děti ji nikdy neviděly, ale hlavy plné kamzíků, než sáhly po šamponu, mívaly také.

Pak se vrátil druhák ze školy pěkně přešlý. A že prý si byl tak jistý. A že se tak hezky hlásil…

Paní učitelka se právě ptala, co je to, milé děti, kamzík?

To vím! Přece taková malá veš ve vlasech.

Asi jsme měli dětem na rovinu říct, že kamzík je sudokopytník.

Jenže nás ani ve snu nenapadlo, že si myslí, jak jsme každou chvíli úplně zavšivení.

Některé Cimrmanovy hlášky jsme ale z domácího slovníku raději na pár let vynechali. Co kdyby si děti ve škole vzpomněly, co slýchají, když se ptají, co bude k večeři…

P.S. Nedřív sníme psy!