Hrát soutěž v klidu se nám bohužel nedaří, říká trenér druholigových Neratovic

Ani v letošním ročníku, který je pro Jiřího Sloupa na trenérském postu třetím v pořadí, není situace nikterak růžová. Neratovické družstvo se do 22. kola dívalo soupeřkám na záda a až dvojnásobná výhra 3:1 o uplynulém víkendu nad rezervou Žižkova přinesla posun na osmou příčku zajišťující pobyt ve druhé lize i v příští sezoně.

Trenére, na začátku našeho povídání se ohlédněme za loňskou sezonou neratovických volejbalistek ve druhé lize…
Naše družstvo si v loňské sezoně, kdy jsme hráli západní skupinu, vedlo se střídavými úspěchy. V samotném závěru jsme hráli takzvanou baráž, v níž jsme byli v domácí hale úspěšní a zachovali jsme si druholigovou příslušnost.

V letošním ročníku jste změnili působiště, že?
Proti všem předpokladům jsme byli zařazeni do skupiny Východ, kde jsme dosud nikdy nehráli. Myslím, že týmy, které tu hrají, se dají rozdělit přibližně na dvě kvalitativně rozdílné poloviny. Ta lepší hraje o přední příčky a o postup, my se pereme s dalšími celky o zachování druholigové příslušnosti. Mezi nimi není výrazně slabší družstvo, jako byly v loňském ročníku třeba Karlovy Vary.

Co přinesla první polovina letošního ročníku?
Naším cílem bylo hrát soutěž v klidu a udržet ji i pro příští ročník. To se nám bohužel zatím nedaří. Jednak jsme měli zpočátku velmi těžký los, kdy jsme nastupovali k utkáním s opravdu silnými protivníky, takže jsme v dalších zápasech byli nuceni ztrátu dohánět. To byla jedna z příčin, proč jsme dosud po dvaadvaceti kolech neopustili poslední příčku tabulky. Výsledkově to sice nevypadá, ale třeba v Havlíčkově Brodě, který nyní vede tabulku, jsme v prvním zápase neproměnili dokonce mečbol, ale i tak jsme uhráli dobrý výsledek.

U vaší tabulky na svazovém webu jsem se dočetl, že výsledky se započítají takzvaným italským bodováním. Co to znamená?
Ještě před čtyřmi lety byly za výhru dva body, za porážku jeden. Nyní jsou za výhry 3:0 a 3:1 tři body pro vítězný tým (poražený nebere nic), při výhře 3:2 bere vítěz dva body, soupeř jen jeden. Pohledy na tento způsob jsou různé. Když si vzpomenu na naše zápasy v minulosti, v jednom ročníku jsme ze 36 zápasů třetinu prohráli 2:3. V té době bychom byli o čtyři místa výše…

Máte už jasno o příčinách, proč se vám letos tolik nedaří?
Volejbal, a zvláště ten ženský, je velmi specifický sport, kde nepřítomnost jediné hráčky podstatně ovlivňuje výsledek celého týmu. Nepamatuji se, že by nás takovým způsobem jako letos tak sužovala zranění. Naše klíčová hráčka, blokařka Hana Háberová, si na tréninku hned po prvním zápase přetrhla vazy v kotníku a celý podzim nebyla k dispozici. V současné době začíná s tréninkem, ale na zápasové nasazení to zatím není. Další hráčka z kádru se podrobila operaci a teprve nyní začne s přípravou. Další z klíčových hráček studuje při zaměstnání, což znamená, že se jí v sobotu často kryjí přednášky se zápasy.

To tedy jsou pro vás jako pro trenéra velké problémy, že?
Určitě. Před soutěží jsme měli na bloku dvě hráčky, po zranění Háberové zbyla jediná, a tak jsme velmi přivítali návrat Gábiny Baštanové, která se do týmu vrátila po mateřských povinnostech. Největší problém se ukázal při zápase s poslední Mladou Boleslaví, kde většina družstev dokázala bodovat. Bohužel jsme tam odjeli bez nahrávačky, a byť byl průběh zápasu vyrovnaný, nedokázali jsme ho dotáhnout do vítězného konce.

Jak je těžké sehnat dobrou hráčku do družstva pro 2. ligu?
Hráček je v celé republice stále míň a míň. Nejčastěji se poohlížíme po těch, které hrají v Praze. Letos jsme měli štěstí, protože jsme objevili hráčky, které sice hrály v Praze, ale bydlí například v Bášti, Předboji, Měšicích či v Obříství.

Co potřebujete k tomu, abyste se v soutěži zachránili?
Jistotu udržení slibuje osmá příčka, deváté místo je vstupenkou do baráže. Desáté místo by znamenalo sestup do krajských soutěží. Jsem přesvědčený, že při účasti všech hráček bychom byli schopní hrát kolem šestého místa.

Hráčky kromě soutěžních zápasů musí zvládat i tréninky. Kolikrát týdně se připravujete?
V dnešní době, kdy jsou hráčky zaneprázdněny zaměstnáním či studiem, je těžké je dostat k přípravě častěji než dvakrát týdně. Bylo by sice potřeba třikrát za týden, ale trénink má smysl jen s kompletním kádrem, nikoli jeho torzem. V přípravě se nejvíc zaměřujeme na příjem podání, což se za poslední půlrok docela zlepšilo. Co nás nejvíc tlačí, je úspěšnost v útoku. Při něm je potřeba mít hráčku, která má v ruce dynamit. Tu však momentálně postrádáme.

Budoucností každého klubu je mládež. Jak s ní pracujete v Neratovicích?
Kadetky pod vedením našich bývalých hráček Lucie Radilové a Míši Kaňkové bojují v krajském přeboru o druhé místo. O mladší žákyně se starají Marta Votavová a Hana Fingerhutová, rovněž bývalé hráčky áčka. Padesátka mladších dětí od první do šesté třídy navštěvuje minivolejbalovou přípravku, kde mladí volejbalisté soupeří ve dvojicích či trojicích. Daleko dříve se tak dostanou k zápasovému soutěžení. Daleko více si v takových soubojích zahrají než třeba v dřívější době, kdy mnohé děti se pro dlouhý nácvik techniky hry dlouho vůbec nedostaly k soutěžnímu utkání.

Tento nedostatek se snažíte napravit, že?
O uplynulém víkendu jsme pořádali veliký krajský turnaj této věkové kategorie. Celkem jsme přivítali rekordních 105 družstev s 305 hráči. Dopoledne se soutěžilo ve dvojicích, po obědě se utkaly trojice. Se zápasy na osmi menších hřištích nám při organizaci a rozhodování významně pomohly kadetky a mladší žákyně. Akce měla obrovský ohlas, vítězové dostali poháry spolu s medailemi, což pro ně byla zasloužená odměna.

Nabízí se otázka, zda některá z kadetek by mohla „nakouknout" do ligové soutěže?
V kádru kadetek je Andrea Hopeová, velice talentovaná hráčka, kterou jsme chtěli od letoška zabudovat do týmu žen. Pokud by se s námi sezonu připravovala, mohla by od příštího roku naskočit do kádru druholigového celku. Jenže kromě volejbalu ji navíc baví i fotbal, takže časově stíhá jen kadetky.

KAREL HORŇÁK